Felicií do Číny

Proč si na takovou cestu vybrali zrovna dvacet let starou Felícii? Prý jen z nostalgie, protože je to auto jejich dětství. Odvážná myšlenka vznikla sice náhodně u sklenice piva, ale přípravy trvaly téměř rok. Ačkoli poslouchali vyprávění různých cestovatelů a četli nejrůznější informace na internetu, realita byla nakonec přeci jen jiná. Dvě škodovky musely nejprve projít nejrůznějšími úpravami, většinou vlastnoručními, od sponzorů dostali patnáct kilo trvanlivých klobás a mohlo se vyrazit.

Devatenáckrát přes čáru

Přejezdy hranic bývalých států Sovětského Svazu nebyly bez problémů. Na pomalované auto vyrazilo i komando vojáků se samopaly. Nakonec to ale spravilo pár lahví piva.

Na kapotě škodovky se jim za dobu cesty nashromáždila spousta vzkazů a podpisů v azbuce. Jelikož tohle písmo cestovatelé neovládali, ani netušili, že význam nápisu, který je v jedné zemi je neškodný, v sousední už může být vrcholně urážlivý, proto docházelo i na pečlivé mazání písmen za pomoci zubní pasty.

Co jíst?

Když zásoby došly, stravovali se po místních restauracích. Jídlo bylo dosti jednotvárné většinou šašlik na mnoho způsobů a všudypřítomný kopr, o kterém se jim už i zdálo.

Velká většina lidí, byla přátelská a pohostinná, což mělo za následek konzumaci mnoha litrů vodky. Nikdo z cestovatelů nedokázal říct, ve které zemi se mu nejvíc líbilo, zato se všichni shodli, že je putování hodně bavilo a že by klidně vyrazili zas, snad kromě Jakuba Rubáše, který se na cestě nakazil úplavicí a musel navštívit nemocnici v Kyrgyzstánu. To zařízení prý bylo jako za druhé světové války, takže letecký návrat do vlasti byl vysvobozením.

Návrat do Kdyně byl bombastický, na náměstí je vítalo téměř dvě stě lidí včetně starosty.

Příště prý Felicii předělají na ponorku a vyrazí do hlubin oceánu. Tak uvidíme.