Řemesla na západě Čech: hodinářství

Čas měří lidé odpradávna. Pro určování denní doby se už ve starověku používaly sluneční nebo vodní hodiny, od středověku pak přesýpací nebo kyvadlové hodiny. Právě vynález a užití kyvadla umožnil pozdější rozšíření mechanických hodin a tím zároveň rozvoj hodinářství.

Hodináři pracují většinou sami, v klidu své dílny, obklopeni ciferníky a rafičkami. S obdivuhodnou trpělivostí a zručností tu navrací život strojkům, které někdy čítají i na tři sta miniaturních součástek. Jejich práce se stala vzorem přesnosti. Ještě i dnes, když se o něčem řekne, že je to jemná, hodinářská práce, budí to respekt a obdiv.


“Historii hodinářství v Čechách můžeme sledovat už od doby rudolfínské, kdy se objevují první pozdně renesanční hodináři. Pokud bychom ale měli mluvit o rozvoji hodinářství jako o řemesle, pak je to spíše až období konce 18.století a především první polovina 19.století, kdy se u nás objevují jednak klasicistní hodiny, a potom ty známé sloupkové hodiny z doby biedermeieru. Ty už sice mají stroj spíše továrně vyráběný, ale záležitostí řemeslnou je především jejich schránka. Ta se stává estetickým doplňkem hodinového stroje. Druhá polovina 19.století už je potom ve znamení rozvoje průmyslové výroby, i když můžeme mluvit o některých hodinářích jako byli třeba pražští Hainzové, kteří mimo jiné měli na starosti i správu pražského orloje, ale to už byly rody, které se skutečně zabývali obchodováním hodinami.” Říká historik umění ze Západočeského muzea v Plzni Jan Mergl.


Práce hodináře se za několik století výrazně nezměnila, protože se příliš neměnil ani hodinový stroj a v podstatě od 19. století je stále stejný. V době rozmachu hodinářství, v období první poloviny 19.století, byla také celá řada hodinářských rodin na Plzeňsku. Ale většinou nejsou v historických dokumentech zaznamenány. V Plzni je z této doby doložen jen jeden hodinář jménem Červený, jehož hodiny jsou mimo jiné vystaveny ve stále expozici Národopisného muzeu Plzeňska.


Jiří Láska spravuje hodiny už více než 40 let. Po vyučení na konci 60. let přišel do Plzně, do Hodinářství v Mikulášské ulici. Po revoluci obchod a dílnu převzal a jako hodinář živnostník tu pracuje dodnes:

Hodinář-Jiří Láska  ve své dílně

K hodinářství jsem se dostal tak, že jsem kdysi v 9.třídě marodil s ledvinami a sháněl jsem nějakou lehčí práci. Původně jsem chtěl dělat něco s elektřinou, nakonec jsem skončil u hodinářství, o kterém jsem nevěděl nic. Učili jsme se na Moravě, Polná u Jihlavy, v letech 1964 až 1967. Šlo o tříletý učební obor. To je jediná škola, dneska ji přesunuli do Jihlavy a tam je jediné učiliště. Nás tam bylo nějakých šedesát, dneska se učí tři, pět, sedm učnů ročně a řemeslo vymírá.

K hodinářství Vás tedy vlastně přivedla nemoc?

Ano, nemoc. Tam byli většinou všichni s nějakou sníženou pracovní schopností. Málokdo se tam šel učit v dobrém zdravotním stavu.

Ale hodinář asi potřebuje mít šikovné ruce?

To se vytříbilo až tam. Žádné talentové zkoušky se nedělaly.

Nacházíme se ve vaší hodinářské dílně. Bez jakého pracovního náčiní by se hodinář neobešel?


Tak jde o klasické šroubováky, pinzety, lupu, soustruh nebo vibrograf na zkoušení hodinek. Dneska většina hodin přechází na elektrický systém, mechanika zůstává bokem.

Jak probíhá vaše každodenní práce?


Je to převážně výměna baterií, čištění a opravy dle možnosti. Spravují se klasické hodiny, které mají ještě mechanický systém, například starší primky, potom také pendlovky nebo tu a tam nějaký budík. Záleží, aby to bylo rentabilní, aby se to vyplatilo. Všechno ale opravit nejde.

Když se podíváme na Váš pracovní stůl, co všechno tu můžeme vidět?

Například rozebrané hodinky, které jsou znečištěné, takže se musí vyčistit. Musím je dát znovu dohromady, provést takovou generálku. Tady jsou klasické pendlovky, které mají přetržené struny a ty se musí také vyměnit.

Jak dlouho trvá taková oprava hodin?



To je různé. Nedá se říct, že tohle budu mít hned. Musí se odstranit závada, vyměnit nějaká součástka. Když je to mechanika, tak je to složitější, u elektrických hodinek jde většinou o výměnu strojku. U nich totiž výrobci nepředpokládají, že by je někdo spravoval.

Tady máte takový malý soustruh, na co se používá?

Na vytočení například nějaké osičky, dříve se točily setrvační hřídele, dneska už to ale není rentabilní, takže se to nedělá. Tu a tam se na tom ještě dnes brousí nebo vrtá.

Za tu dlouhou dobu, co dělá hodináře, přišel vám do rukou nějaký zajímavý kus?

Lidé občas přinesou různé značkové nebo staré hodinky, například ve zlatě. Ta stará práce, to jsou velmi pěkné kousky. Mechanika, to je klasika, když je to pěkný stroj, tak to člověk rád dělá.


Tady na stole máte jeden zajímavý kousek hodin, říkal jste, že zákazník vám je donesl a už si je nevyzvedl?

Věžní hodiny  na sýpce konventu Plasy

No, co s tím? Jestli to prodat, jestli ještě přijde, nebo ne, když mu pošlete desetkrát SMSku a nepřijde? Mám je tu už přes dva roky, je to takový starý typ stolních, bicích hodin.


Říká se, že řemeslo má zlaté dno. Platí to i u hodináře?


No, je to problém, uživit se dnes hodinařinou.


Hodiny, a ne lecjaké, učarovaly i Robertu Drozdovi z Plas. Víc než polovinu svého života se totiž stará o věžní hodiny sýpky v areálu plaského kláštera. Každý den za nimi do věže musí vystoupat 104 schodů.


Vidíme barokní hodinový stroj z roku 1686, z 98 procent v původním stavu. Jde o kovářskou práci. Ten stroj má několik zvláštností. Veškeré spojování je na očko a klínek a hodiny se upravují nebo opravují tím, že se vezme kladivo, klínek se vyklepne a tím se součástka rozpojí. Hodiny mají čtyři části. První zajišťuje chod, proto je tam nejtěžší závaží. Druhá odbíjí čtvrt, půl, tři čtvrtě, celou. Potom celé hodiny a další zvláštností těchto hodin je, že opakují odbíjení celých hodin. I tenkrát byli lidé zapomnětliví, když zapomněli, mohli si to přepočítat znovu.


Právě odbyla celá hodina, slyšeli jsme všechny čtyři části v chodu.

Ano, odbíjení je slyšet na několik kilometrů. Pochopitelně po celých Plasích. Při dobré slyšitelnosti, obyčejně před bouřkou, říkají i občané z Nebřežin, a někdy i v Žebnici, že slyší odbíjení plaských hodin.

Robert Drozda u hodinového stroje na sýpce v areálu plaského kláštera


Jak dlouho se už o hodiny staráte?

17.května letošního roku to bylo 32 let. Přišel jsem k tomu jako slepý k houslím. Občas říkám, že je to jako v té pohádce o převozníkovi. Zkrátka jsem si to zkusil a už mi to zůstalo.

V čem spočívá vaše péče o hodiny, aby byly v chodu?

Zvláštností je, že se musí denně natahovat. Původně se natahovaly všechny hodiny z této doby. Jenže během času takových, kteří by denně byli ochotní chodit do věží, ubývalo, takže většina hodin v České republice je předělaných, mají elektromotor, takže fungují samy. Ale tohle jsou jedny z mála, které mají ruční natahování. Ty závaží jsou čyři, je tu taková větší klička a musí se točit a točit a závaží vytáhnout do výše deseti metrů. A každé závaží stokrát zatočit a krát čtyři, tak to máme čtyřistakrát denně, 622 kilogramů každý den nahoru. Je to takové fitko.


Říká se, že když se člověk pro něco nadchne, hodiny příliš nesleduje. V případě Roberta Drozdy to ale rozhodně neplatí. Práce hodináře není jednoduchá, ale pokud budou lidé s podobným nadšením, má toto řemeslo šanci, že i v moderní době přežije.

autor: čer
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.