Tomáš Bernhardt: Plzeň zapůjčila Lindauerovy obrazy na Nový Zéland, už brzy se vrátí zpět
Za jednoho z významných plzeňských rodáků byl poměrně nedávno uznán malíř Gottfried Lindauer. K objevu této osobnosti vedla cesta přes Evropské hlavní město kultury. Vzpomínáte? Plzeňský návrat má teď dohru na Novém Zélandě. Víc se dozvíte z fejetonu Tomáše Bernhardta.
Dnes tu mám kulturní aktualitu, která je tak vzdálená, že už skoro vzdálenější být nemůže, ale přitom se zcela nepochybně týká Plzně. V neděli večer se v novozélandské Auckland Art Gallery uzavře po třech měsících výstava obrazů Gottfrieda Lindauera; nebo Bohumíra, chcete-li. Její jádro tvoří portréty Maorů, ale tentokrát je doplnily i tři portréty z umělcova plzeňského období zapůjčené ze sbírek oddělení národopisu Západočeského muzea v Plzni.
Tanečníci haka přivezli duši
Lindauer je dnes v Plzni docela známou celebritou, nebylo tomu tak ale vždy. Ještě před dvěma lety touhle dobou o něm kromě několika historiků a nadšenců věděl asi jenom ten, kdo se nějak hlouběji zajímal o program chystaného kulturního roku. Změnila to pak velká výstava, kterou pořádala Západočeská galerie právě ve spolupráci s Auckland Art Gallery. Jistě k tomu i přispěli i barvití tanečníci válečného tance haka, výborná propagace a neméně výborné architektonické a výtvarné pojetí výstavy.
Důležité je ale ještě něco jiného. Pěknou metaforou to vyjádřil obřad, kterým novozélandští hosté symbolicky přinesli Lindauerovu duši zpět do jeho rodného města. I sebeskeptičtější člověk, který takové věci bere jenom jako folklór, si musel uvědomit, že něco takového se skutečně stalo.
Musel odjet z Plzně, aby se proslavil
Je v tom trochu paradox Lindauerova života. Aby se stal významným plzeňským rodákem, musel nejdřív Plzeň nadobro opustit a na dlouhá desetiletí zcela zmizet za obzor. Kdyby zůstal, maloval by nejspíš konvenční portréty středostavovských rodin, které by visely na zdech obývacích pokojů a po čase by se rozešly do prodejen starožitností nebo depozitářů muzeí a galerií. Protloukal by se nejspíš těžce, protože za krize po roce 1873 právě jeho cílová skupina přišla o podstatnou část úspor.
Možná by se dal na fotografii, ale v té době už v Plzni působilo několik ateliérů, takže i tady by byla těžká konkurence. Maloval asi také náboženské obrazy do různých kaplí a kostelů, jako to již před tím dělal ve Valašských Kloboukách. Také by se nejspíš už v druhé polovině 70. let musel definitivně rozhodnout, jestli je spíš Bohumír a jako takový se stane členem Měšťanské či Řemeslnické besedy a hlavně Sokola, nebo jestli je spíš Gottfried a bude chodit cvičit do Aaru a přispívat na Deutsche Schulverein.
Ekonomičtí migranti se nepřizpůsobovali
Jenže Lindauer roku 1874 opustil tehdy ještě docela malou Plzeň, nasedl na loď a odplul na Nový Zéland. Dnes nám to přijde jako neuvěřitelně odvážné až trochu šílené rozhodnutí - a ono opravdu trochu bylo. Jenže to patřilo k duchu doby. Dokonce i v plzeňských novinách pravidelně vycházely inzeráty slibující lacinou jízdenku právě na Nový Zéland. Lidí odcházelo do zámoří spousta, až to bylo považováno za velký problém. Ty tisíce lidí se vůbec nestyděly za to, že jsou v podstatě ekonomičtí migranti, odcházejí za vidinou lepšího života a vůbec se nemíní cílové zemi přizpůsobovat, naopak ji chtějí kolonizovat k obrazu svému.
Lindauer v tom byl už trochu cvičený - jako šestnáctiletý odešel do Vídně, kde studoval několik let, maloval pak ve zmíněných Valašských Kloboukách i jinde. Dnes to je za rohem a člověk tam odjede za pár šupů a za pár hodin. Ale tehdy se to blížilo náročností dnešní cestě někam hodně daleko - třeba právě na Nový Zéland. Když bylo člověku šestnáct let a řízením osudu se ocitl třeba ve Vídni, musel se prostě o sebe nějak postarat. Pravda, kdyby bylo nejhůř, dalo by se za nějakých deset či čtrnáct dní dojít domů pěšky. To ze Zélandu nejde.
Lindauer tedy dorazil pod jižní kříž a dělal tam to, co by dělal i doma - maloval, někdy podle skutečnosti, jindy podle fotografie. Na rozdíl od mnoha evropských kolonistů našel cestu k duší místních Maorů. Snad mu pomohlo malířské oko a schopnost dívat se nejen na osobu, ale i na osobnost. A tak tento kolonista z daleké Evropy vytvořil úctyhodný soubor portrétů původních obyvatel Nového Zélandu. Pro jejich potomky to ovšem nejsou pouhé podobizny. Cítí to tak, že v obrazech jsou jejich předkové i nadále přítomni.
Díky své pečlivé a detailní malbě se tak Lindauer stal součástí národního dědictví nejvzdálenější země, kam se vůbec mohl dostat. A o 90 let později jej potomci „jeho“ Maorů vrátili zpátky do kulturního dědictví jeho rodiště. Někdy prostě vede cesta domů hodně velkou oklikou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
