Zapomněli staří

Oba závěry jsou však mylné. Pravicových extremistů, kteří se chtěli akce zúčastnit, bylo ve skutečnosti mnohem více, někteří jeli autobusy zdaleka, ale díky policejním kontrolám nepřijeli do Prahy včas. Ostatně bylo to u nás možná poprvé, kdy naše neonacisty podpořili jejich souvěrci z jiných států.

Další rozdíl je v tom, že anarchisté vystupují proti establishmentu, proti vládnoucí moci, jež má všechny prostředky na to, aby jim mohla čelit, kdežto neonacisté brojí proti národnostním menšinám, sociálně i společensky slabým. U nás jde hlavně o Romy, které společnost často odsuzuje jako celou etnickou skupinu. Židé jsou na tom ještě hůře, protože jejichž vylučování ze společnosti sahá do středověku. Protižidovský pogrom nacistů vyvolal u nás po válce sice soucit s židy, ale nikoli jejich rehabilitaci - skrytý antisemitismus projevovala i komunistická moc. Ta židy pod různými záminkami vylučovala, a arizovaný židovský majetek po válce židovským obcím nevrátila, ale zašantročila. Ostatně v jakém stavu jsou ještě dnes pozůstatky židovského nemovitého majetku, povětšině hřbitovy, může se každý přesvědčit sám.

Na pietní akci v Praze, kterou v den 69. výročí nacistického protižidovského pogromu organizovala Pražská židovská obec, padla i slova, že mladí zapomínají. Podle mého možná více než mladí zapomněli staří. Ti holocaust brali jako cosi odbytého a konkrétní osudy židů, zahynulých i těch, kteří přežili, je nijak nezajímaly.

Mladí si naopak vzpomněli: Například v Plzni současné studenty Gymnázia na Mikulášském náměstí zaujaly osudy někdejších židovských spolužáků, kteří vlivem norimberských zákonů museli gymnaziální studia opustit a většina z nich neunikla transportu. Šlo o dvanáct lidí, dvanáct životních příběhů, které dopátrali z archivních dokumentů a ze svědectví těch jejich spolužáků, kteří se dožili dnešních dnů. Tuto originální výpověď pod vedením jejich učitelky Moniky Stehlíkové a za pomoci fotografa Radovana Kodery uspořádali jako výstavy nazvanou Spolužáci a vydali jako stejnojmennou publikaci. V další své publikaci nazvané Pokoj 127 představují osudy dvanácti spolubydlících mladíků v jednom pokoji terezínského ghetta.

To všechno je ovšem práce, kterou jsme měli udělat už my a naši předchůdci. Pak by možná k pražské neonacistické provokaci ani nedošlo.