Castel Gandolfo
Aniž se zmínil, vzal s sebou farář z Města Touškova Jiří Barhoň tisíce lidí z Plzeňska na cestu do Vatikánu a dál. Jak je to možné prozradí on sám v následujícím fejetonu, který čte herec Martin Stránský.
Jelikož všechny cesty vedou do Říma, nebylo divu, že tam vedla také jedna cesta moje. Bylo to 14. ledna Léta Páně roku tohoto, jak říká Vlasta Burian. Nepodnikal jsem ji proto, abych obdivoval tisíce krás Věčného města, ale abych si trochu zacvičil. Byla to cesta na duchovní cvičení. I naše duše se totiž potřebuje občas protáhnout a být potýrána, podobně jako tělo, aby nezakrněla.
Abych necestoval sám, přibral jsem na ni asi sto tisíc Plzeňáků. Rozumí se, že způsobem duchovním. V Plzni navštěvuji řadu nemocných, a za ty, které navštívit nemohu, se modlím. Počítáte-li, že téměř každý třetí člověk je nemocný na těle a každý třetí na duchu, vyjde vám toto číslo. Je to číslo velké, proto je musím navštěvovat hodně a modlit se za ně ještě více. Proto musím též trénovat a posilovat, abych to zvládl. Což lze i tady, ale v Římě také, zvláště když vás tam někdo pozve.
Onoho dne, 14. ledna Léta Páně roku tohoto, asi tak v pět hodin odpoledne, jsem se v Římě skutečně modlil u hrobu sv. Petra ve stejnojmenné bazilice za sto tisíc zmíněných Plzeňáků (a za ty zbývající také, aby jim to nebylo líto). Tím můj pobyt v Římě historickém skončil, neboť hned pak jsem přejel do Castel Gandolfa, kde jsem strávil čtyři následující dny.
Castel Gandolfo je sice také Řím, ale pouze okrajový (v tom dobrém smyslu). Má rovněž své krásy, spíše však přírodní než stavební. Právě zde probíhalo naše duchovní cvičení. Duchovní cvičení pro 610 kněží z 54 zemí celého světa.
Toto místo je známé tím, že zde na překrásném kráterovém jezeře Lago Albano v roce 1960 probíhaly olympijské veslařské soutěže a že si je vybral Svatý otec jako své letní sídlo. Ten zde ovšem nyní nebyl, protože byla zima. K našemu milému překvapení mezi nás však hned druhý den zavítal jeho zástupce, kardinál Tarcisio Bertone, vatikánský státní sekretář. Na závěr svého hodinového proslovu i rozhovoru řekl:
"Co bych vám měl říci nakonec? Máte nějaký dotaz? Takhle se ptal jistý profesor svých studentů (popisuje to i americký spisovatel Robert Fulghum v jedné své knize). A jeden z nich na to říká: ´Ano. Co je smyslem života?´ Načež profesor vytáhl z kapsy zrcátko, zachytil na něj oknem dopadající sluneční paprsky a odrazil na tvář tazatele. Po oboustranném úsměvu dodal: ,Smyslem života je hledat a najít pravé světlo. Pak ho předat tam, kam se ještě nedostalo.´"
To se mi líbilo. Hlavně s tím zrcátkem. Kolikrát jsme to dělali jako malí kluci. Nemohl jsem na to zapomenout ani večer, nemohl jsem kvůli tomu ani spát. Povídali jsme si o tom s kamarádem, se kterým jsem spali na jednom pokoji. Povídal jsem hlavně já, on spíše poslouchal. Kolem půlnoci mě přerušil:
"Ten profesor pustil tomu studentovi zrcátkem prasátko do obličeje na pár vteřin. Ty mi tu při tom svým vyprávění svítíš o půlnoci stowattovou žárovkou už hodinu. Nechtěl bys laskavě zhasnout a spát?"
Tušil jsem to. Přinášet pravé světlo není jen tak.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
