EXPO 58
Od světové výstavy v Bruselu uplynulo 50 let, ale přesto se o ní dnes živě debatuje. Připomněly ji všechny sdělovací prostředky, připomíná ji velká výstava v Praze, víme, že československý pavilon byl nejlepší ze všech a dočkal se prestižních ocenění, ale teď se objevují také četné kritiky. Poslechněte si, jaký názor má Eva Klausnerová.
Živě si vybavuji, jak jsem kvačila ulicí Na Příkopech do pražského Čedoku. U pultu jsem se zeptala, zda Čedok chystá zájezdy do Bruselu na světovou výstavu. Třídně a politicky prověřená úřednice se na mne podívala, jako bych právě kamenem rozbila výkladní skříň. Nic se nepřipravuje, řekla řezavě a zdálo se, že na mne zavolá policii. Pocity, které se mě pak zmocnily na chodníku, nebyly nijak nové. Bylo mi jako ptákovi, který se marně snaží proletět zavřeným oknem.
" Připravuje se světová výstava," řekla mi kyprá paní na vedlejším křesle v kadeřnictví. "Američané, ach Američané tam budou mít přehlídkové molo pro manekýnky, upevněné přímo nad vodou. To bude nádherné." Jak jsem si přála, abychom i my tam měli něco, co bude krásné. Vždyť to bylo po dlouhé době poprvé, co jsme se mohli prezentovat jen sami za sebe.
Dneska si už asi nikdo neumí představit, jaké to bylo, od rána do večera poslouchat, že nebýt Sovětského svazu, byli bychom úplně nemožní. Neuměli bychom ani postavit dům, ani podojit krávu, neznali bychom traktory a samovazy a netušili, jak vyrobit psací stroj. Denně jsme jen přebírali sovětské zkušenosti a museli se na ně odvolávat inženýři i učitelé, hrály se podle nich divadelní hry i chovaly slepice. Denně jsme byli svědky, jak upadá náš lehký průmysl, pozorovali celkový úpadek obecné úrovně, ale museli jsme se přiblížit zvyklostem v Sovětském svazu. A najednou tu byla možnost ukázat světu, že máme vlastní rozum a vlastní duši a že si nezasloužíme být jen nesvéprávnou kolonií zaostalé a kruté velmoci. Takové pocity ve veřejnosti převládaly a jistě je sdíleli i tvůrci výstavy. Myslím, že kdyby nebylo tohoto přání a odhodlání, nikdy bychom nedosáhli tak velkolepého úspěchu.
Na výstavu jsme nesměli, ale všechny zprávy o ní jsme hltali. Samozřejmě, že naši reportéři se hlavně zalykali nadšením nad těžkopádným sovětským pavilonem. Ale situace se vyvíjela v náš prospěch a já si dodnes škodolibě představuji, kolika lidem asi začínal tuhnout úsměv na rtech. Možná, že by SSSR nad námi vyhlásil i sankce, kdyby se nebál skandálu. Když jsem si později koupila bruselský kávový servis a ve svátečních šatech šla na pražské promítání Laterny magiky, začínala jsem věřit, že se dočkáme lepších časů.
Dnešní mravokárci zjistili, že se v Bruselu stavěly jen Potěmkinovy vesnice za účelem propagandy komunismu. Ve dvojrozměrném světě, který rozumí jen prospěchářství, by to tak mohlo vypadat. Ale skutečnost tenkrát určitě dvojrozměrná nebyla. Světová výstava v Bruselu vnesla do našeho života naději, která sílila až do roku 1968. Že ji rozválcovaly tanky, je už jiná záležitost.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
