Pane, pojďte si hrát!

Když se tak člověk podívá na tu dnešní mládež, nevěří svým očím. Takoví, jako ti naši mladí, jsme opravdu nebyli. Od dvanácti let vysedávají na zábradlích u autobusových zastávek, krouží kolem nás na kolečkových bruslích, v nose a uších mají zavěšené záclonové kroužky, zdobí je pestrobarevné účesy a životní zkušenosti, které jsme my nedokázali posbírat ani za celý život.

Tohle všechno ale nakonec všichni dobře vědí, tak proč o tom ještě psát? Spíše je potřeba s tím něco dělat. Jenže zkuste říct takovému teenegerovi, aby šel místo odpoledního zevlování na náměstí třeba shrabat listí do parku. Ručím vám za to, že jeho životní styl jen tak nezměníte. Jediné, co se změní, bude váš zdravotní stav. S boulí na hlavě od jeho baseballové pálky nebo vymknutou sanicí budete následují týden úpět na chirurgii a dušovat se, že příště se do ničeho montovat nebudete.

Jenže člověk se do toho montovat musí, i když není montér, jinak nakonec skončí ještě hůř. Musí se však začít o něco dříve. Čím dříve, tím lépe. Kdyby tátové bydleli doma, a ne v garážích, a věčně se nevrtali v těch svých Trabantech a Chevroletech, kdyby si mámy nemyslely, že musí každý den uvařit tunu jídla, aby rodina netrpěla hladem, ale místo toho si společně s dětmi hráli, bylo by to jiné. I ti medvědi od Kolína to věděli.

Děti

"Pane, pojďte si hrát!" pověděl jeden druhému, a pak to začalo. Hráli si od rána do večera, až do zblbnutí. To je jediný způsob blbnutí, který lidský rod opomíjí. Ke své škodě. Zato všechny ostatní náruživě pěstuje. Mám jakési tušení, že sám Bůh si s námi hraje. Kdo v něj uvěří, hraje si s ním také. Pak je to v životě přece jen jiné.

Hraní je osvědčená metoda, kterou často používám, když jsem s dětmi na výletě nebo na hodině náboženství. Jakmile jim řeknu:

"Tak si zase něco zahrajeme, abyste si trochu odpočinuly po tom nicnedělání," okamžitě ožijí a hned se ptají:

"A co?"

"Jelikož máme náboženství, ňákou zbožnou hru. Jenže mě zrovna nic nenapadá. Navrhněte něco samy.

"Třeba na četníky a na zloděje."

"To neznám, jak se to hraje?"

"Ale znáte, pane faráři, to zná přece každej trouba."

"Jaks´ to myslel?"

"Já vám to vysvětlím."

"Vy budete četník a my zloději. My vám budeme utíkat a vy nás budete chytat. Je to jednoduchý jak facka."

"No jo, ale něco musíte napřed ukrást, když jste zloději. Nemůžu vás přece jako policajt honit, když jste nic neukradli."

"Pane faráři, vy jste opravdu včerejší. Tak už nás hoňte, za chvíli bude zvonit a bude po hodině."

"Myslím, že je času ještě dost, kouknu se na hodinky. Darebáci, kterej z vás je má? Jen počkejte, až vás chytím!"