Alena Zemančíková: Co dělat, když stěží dospělý stopař vypráví báchorky?
Přestože kilometrů dálnic přibývá, stále ještě se najdou silnice, u kterých mohou stát stopaři. Jejich příběhy se někdy podobají jako vejce vejci. Jenže co když jsou to kluci na útěku? Třeba z domova? Alena Zemančíková už dva takové stopaře potkala a zamýšlí se nad jejich historkami.
Stojí u silnice a stopuje. Poprvé u Nové Paky, kluk v čistém červeném tričku, bez zavazadla. Zapadající slunce stojí nízko nad obzorem a strefuje se svými paprsky do mezery mezi stínítkem a spodním okrajem předního skla automobilu, stav totálního oslnění, nezbývá než zastavit a počkat, až slunce o kousek klesne.
V tu chvíli říkám: zastav tomu stopaři.
Nastoupí a okamžitě vypije celou láhev vody, kterou mu nabídneme. Chce do Prahy a vypráví, jak jel za kamarádem do Krakova a ukradli mu doklady i peníze, že má v Ostravě v zástavě batoh a musí se dostat za sestrou. Kam? Do Chebu. A vypravuje dál, že je učitel, tělocvik zeměpis, baví ho hlavně atletika a opravdu, má štíhlou postavu sprintera, v září nastupuje v Chebu. Vážně? A na kterou školu? Věřím mu, nevyslýchám, ptám se, protože do chebských škol chodily všechny moje děti, každé do jiné. Na Masarykovu. Aha, a která to je? ptám se, protože žádné z mých dětí zrovna do Masarykovy školy nechodilo, a to jsem si myslela, že znám všechny. No to je tam, jak se jde k budově soudu, takhle při cestě. K budově soudu? divím se. Nemyslíte Americkou školu? No možná jo, vlastně ano, americkou, říká ten kluk a ještě něco vypráví o své matce, která je advokátka, a já se ho ptám na poměry na plzeňském pedáku, kde to taky znám – chodil jste na fakultu v Plzni přece? Ano, chodil.
Je devět večer a klukovi rozmluvíme, aby stopoval dál z Prahy, padne tma a nikdo ho nevezme.
Pak mě můj společník vysadí v Praze před domem, kde bydlím, a jede dál až do Rokycan, kluka bere s sebou s tím, že do Chebu vlak jede přes Plzeň, lépe se odtud dostane. Ve výtahu myslím na to, že ten kluk nic o Chebu neví, že tam žádná Masarykova škola není, že to nezná ani v Plzni a určitě tam nestudoval. To jen tak střelil naslepo – ve kterém městě nakonec není Masarykova škola, a že někdo, kdo mu zastaví u Nové Paky, to bude znát v Chebu jako své boty, taky není moc pravděpodobné. Ale kde se na té silnici vzal s tou strašnou žízní, v pěkném červeném tričku a bez zavazadla, peněz i dokladů?
O rok později:
Silnice poblíž Ústí nad Orlicí, pomalu se stmívá a na kraji stojí kluk a zoufale mává. Zastavíme. Kluk dobíhá, je to skoro ještě dítě, padne na sedadlo a vzlyká, jak mu na brigádě na Slovensku všechno ukradli, batoh, peníze i notebook, a že ho táta zabije. Nezabije, říkám mu, to se může stát každému. No jo, ale já jsem měl v tom počítači práci z architektury, vzali mě na vysokou a celé léto jsem na tom dělal, brečí kluk. Uděláš to znovu, říkám mu a nepodivím se, že kluk vypadá na patnáct a ne na studenta architektury, a kam vlastně jedeš? Do Chebu.
A kde v Chebu bydlíš? V Mánesově ulici.
A tohle všechno říká skrz slzy a pořád dokola, že táta ho zabije.
Mládenče, hodíme tě do Ústí na vlak, ještě ti pojede poslední rychlík. Pokladní najde ochotně všechny spoje, kupuju klukovi lístek a přidám ještě dvě stovky, aby měl na večeři a tak. Koupím mu studený čaj v láhvi. Kluk brečí, děkuje, táta ho zabije, ale on všechny peníze pošle a vrátí, dejte mi adresu.
Nemusíš je posílat, říkám, v Chebu bydlí můj syn, tady je jeho číslo a adresa. A jak se jmenuješ? Vlček, Tomáš.
Pokračujeme svou cestou a jsme z toho celí špatní – ten chlapec brečel jako malé dítě, nevěděl vůbec, kde je. V Mánesově ulici v Chebu je ovšem řeznictví Vlček.
Neudělali jsme hloupost? Ten kluk spíš utekl z domova, než že by jel z brigády, nejspíš do Chebu nechce a teď sedí ve vlaku… Volám synovi do Chebu, aby zjistil, jestli se Vlčkovům v Mánesce neztratil kluk, no neztratil, v Mánesce je sice to řeznictví, žádného kluka ale nemají a jiní Vlčkovi tam nebydlí, ptal se i na policii.
Tam mu ale řekli, že se pohřešuje kluk v Českých Budějovicích, Liberci, Náchodě, Lounech, Táboře a Kolíně, také v Třeboni, ale toho dnes našli utopeného.
Odkud se berou ty ztracené duše v tričku a bez peněz i dokladů v podvečer na silnicích? A co má člověk v takovém případě správně udělat? Nechat ho na silnici stát? Odvézt ho, kam si přeje? Nedat mu nic nebo mu dát víc? Ohlásit příhodu na policii? Obvolat blázince, pasťáky, špitály? Vzít si kluka domů???
O dva roky později
Jeli jsme z Kuksu a zase tam stál, proti zapadajícímu slunci. Tentokrát jsme byli čtyři a na zadním sedadle neměli místo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
