Alena Zemančíková: Dětství je obdobím nálezů, dospělost obdobím ztrát

Dětství je obdobím nálezů. Začne to čtyřlístky na jetelových lukách, krystaly v lesních lomech, samorostlými tvary dřeva i kamenů a houbami, i když ty jsou spíš rodičovskou zálibou v nalézání. Na koupalištích a hřištích najdou se jednotlivé zlaté náušnice a stříbrné řetízky s přívěskem v podobě, kotvy, srdce a křížku – víry, lásky, naděje. Dospělý takovou věc nikdy nevidí a tedy nenajde.

Dospělost je spíše sezónou ztrát. Na plážích se kradou tašky, v dopravních prostředcích peněženky, na parkovištích auta, ve stojanech kola, všude mobilní telefony a koneckonců dospělí jsou ti, kteří ztrácejí šperky na místech své rekreace. Dospělým se zloději vloupávají do bytů, opuštěných o dovolené.

Po několikerém okradení začne člověk, aby si zachoval dospělý nadhled, hledat způsob, jak si nenechat zničit život lpěním na věcech, jejichž držení není nikdy jisté. Dokáže-li to, má celkem vyhráno. Ale ztráta věci není tou nejhorší ztrátou, tak jako nejcennějším nálezem není zlatý předmět. Mám k tomu příhodu.

Byla jsem na výletě se svými vnuky, staršímu Viktorovi je deset a mladšímu Šimonovi šest. Jeli jsme vlakem údolím řeky Elster až k vysokému cihlovému mostu, fantastické památce železničního stavitelství z 19. století. Těšili jsme se, všichni tři. Ale když jsme vstoupili na most, ten mladší náhle ztratil jistotu – jistotu toho, kde vlastně jsme, jak se dostaneme zpátky, kde je máma, která ho v Bad Elster posadila do vlaku a odešla, jak daleko budeme muset jít a kdy se vrátíme. Věděl, že jsme v Německu, že máme zpáteční jízdenku, že máma je v práci, ale jistotu neměl. Okamžitě ho rozbolelo břicho, nejradši by se vrátil na nádraží a jel domů, ale vlak zpátky nám jel až za čtyři hodiny a máma přece nečeká celé odpoledne na nádraží v Bad Elster, říkal malému ten starší. Nepomáhalo ani vysvětlovat, že za pár kilometrů bude hospoda a tam si dáme mátový čaj a bolení břicha že přejde.

Úzkost se zmocnila i mě, jak naložíme s celým odpolednem, jestli se dítě opravdu nehne z místa, a jak k tomu přijde ten starší vnuk, který se těšil na výlet (ostatně těšil se i ten malý). Starší Viktor to nakonec vyřešil – nabídl malému, že ho vezme na záda (a bylo to na hraně jeho možností) a kousek ho nesl. Na tváři malého na zádech staršího jsem zahlédla úsměv hned, jak jeho tělíčko přilnulo k bratrancovým zádům. A tak jsme ho chvíli nesli, chvíli šel sám, až jsme došli k hospodě. Tam, u mátového čaje, se opět cosi stalo, a malý náhle nalezl ztracenou jistotu. Cestou zpátky údolím řeky Elster už kluci běželi a s prutem v ruce bojovali proti drakům.

Ti dva mají úplně odlišné povahy – starší je nebojácný riskér, mladší úzkostný pečlivka. Myslela jsem na to, jestli z toho ten malý vyroste, a vzpomněla si, jak se chováme v nejistotě jako společnost. Přece velmi podobně – někteří prostě jdeme dopředu s tím, že když nebezpečí přímo není vidět, nejspíš žádné není, a jiní úzkostně sedíme na mostě, i když žádné nebezpečí akutně nehrozí.

Mohlo by se zdát, že malého Šimona přepadla fóbie z mostu – ale na zpáteční cestě ho přeběhl jako nic a klidně se díval nahoru i dolů, jak se křižují dvě železniční tratě. A pak mi poslal zprávu, že se mu výlet líbil.