Alena Zemančíková: Dobré skutky nemusí být na oplátku, věřme v pravidlo putujícího dobra

Je pravidlo, které dobře funguje ve společnosti i v rodině. Moje maminka mu říkala „něco za něco“: já ti upletu takovou šálu, jakou si přeješ, a ty se za to necháš ostříhat, jak si přeju já. Tenhle příklad nevolím náhodně, je přímo z mého života. V takové věci se člověk musí rozhodovat podle toho, jestli si tu šálu opravdu přeje tak, aby kvůli ní slevil z něčeho, co je jeho přesvědčením.

Mým tehdejším přesvědčením bylo nosit vlasy v afro fazóně kolem dokola hlavy a jen je mírně spoutávat řemínkem kolem čela. Moje matka věděla, že svým zjevem dávám až příliš najevo, co si myslím o tehdejší společnosti. Můj boj s pomocí vlasů považovala za zbytečný a zkoušela mě od něj odvrátit lstí. V uvedeném případě neuspěla, nabízela mi cosi vnějškového místo něčeho, co sama (mylně) považovala také za vnějškové, pro mě to však mělo hlubší význam. Kvůli šále ostatně nikdo chrám nezbořil, kvůli vlasům ano.

S bratrem jsme tohle mámino „něco za něco“ nesnášeli, byť jsme na ně někdy přistupovali. Je to velice účinný psychologický nástroj – když člověk má dost trpělivosti počkat, až partner, kterého nemůžu donutit k tomu, aby udělal něco, do čeho se mu nechce, bude něco opravdu velice chtít, systémem „něco za něco“ se může podařit docílit svého. V politice to má svoje místo, v osobních vztazích je to vyděračské.

Dnes si říkám, že takovým „něco za něco“ nás koneckonců matka připravovala i na to, že takovým situacím budeme v životě vystavováni, a že jsme si tím cvičili schopnost přebrat si, co je důležitější až nekompromisně nejdůležitější. To mě však napadá až teď, když se mi to v dětství a dospívání dělo, štvalo mě to hrozně a zařekla jsem se, že to sama používat nebudu. Že se přáním a požadavkům má vyhovět, pokud jsou oprávněné (i když je to nepříjemné), nemá se ani v nejmenším přistupovat na vydírání a vůbec že takové „něco za něco“ je v mezilidských vztazích jed.

Člověk má dávat, protože dávat chce, a pomáhat, protože je to třeba, a vůbec, život není účetní kniha. Místo zásady „něco za něco“ stanovila jsem si zásadu „putujícího dobra.“ Je založená na tom, že člověk někomu pomůže (něco pro něj udělá) nezištně, jen tak, protože to je v tu chvíli potřeba – a prostě věří tomu, že ten, komu se pomoci a dobrého skutku dostalo, to v náležitou chvíli odevzdá zase někomu, kdo to bude potřebovat. Několikrát v životě se mi stala podivná věc, která jako by tenhle řetěz putujícího dobra potvrzovala.

Samozřejmě se mi i stalo, že jsem někomu věnovala péči a pomoc a on mi zmizel z oběhu, když už mě nepotřeboval, ale říkám si, že život nekončí a v systému putujícího dobra nejsou žádné termíny. Ani já jsem se vždycky svým dobrodincům nedokázala odvděčit.

Někdy má člověk pocit, že se mu nedostává odezvy. Že se na to může vykašlat, protože i na něj se každý jen vykašle. Ale je to jen otázka souřadnic, v nichž se příklad řeší. V souřadnicích „něco za něco“ se člověku opravdu může stát, že když nemá sám co nabídnout, také nic nedostane. V souřadnicích putujícího dobra je jedno, jestli má člověk, který je potřebný, také co nabídnout. Pomoc není reciproční, může putovat dál.