Alena Zemančíková: Gusto, ještě kostel, bouřili se Plzeňané proti zmizení starého hotelu Central

Ve výstavní síni „13“ Západočeské galerie v Plzni je k vidění výstava s názvem Zmizelá Plzeň, která se koná jako připomenutí 100. výročí vydání stejnojmenné knihy Antonína Friedla, 75. výročí vydání knihy Ladislava Lábka „Zkáza staré Plzně“ a 50 let od zahájení plošné demolice centra Plzně kvůli silničním stavbám.

Nová Plzeň vznikla na základě příkazu českého krále Václava II. v roce 1295 na ploše přibližně 20 hektarů.

„Nové založení umožnilo vyměřit pravidelný šachovnicový půdorys, pouze na východě částečně přizpůsobený terénním podmínkám. V nárožích na severozápadě a jihovýchodě zpevňovaly hradby dva kláštery, dominikánský a františkánský…“ dočteme se na výstavě.

Poslouchejte také: Toulání po staré Plzni s odborníkem na architekturu 19. a 20. století.

I když v roce 1507 postihl Plzeň obrovský požár, při němž shořely dvě třetiny města, šestnácté století přineslo hospodářský, kulturní a stavební rozvoj.

Třicetiletá válka ukončila období prosperity. Počet obyvatel poklesl zhruba na polovinu, až třetina domů byla neobsazena a město upadlo do dluhů.

K oživení došlo až počátkem 18. století a Plzeň se stala poměrně výstavním městem. V rámci reforem Marie Terezie a Josefa II. došlo ke zrušení dominikánských klášterů a hřbitovů uvnitř města. Pak byly zbořeny hradby a na jejich místě založeny parky, které jsou dnes ozdobou města. Průmyslová modernita přinesla výstavbu, která také nešetřila historické památky – na výstavě se připomíná Dům U červeného srdce, který měl renesanční fasádu s reliéfy světců a jeho počátek sahal až do roku 1635. Roku 1894 byl zbořen a přestavěn plzeňským stavitelem Rudolfem Štechem se sgrafity od Mikoláše Alše s výjevy rytířského turnaje, konaného na plzeňském náměstí roku 1554. Nová podoba domu byla považována za bezohledné zničení hodnoty plzeňského náměstí (a nám to dnes už nepřijde).

Celé bloky a ulice ustoupily dopravním stavbám, z nichž ta západo-východní je ukázkou katastrofálního řešení. Listopad 1989 stačil zachránit část Petrohradu a Roudnou (kterou však poškodila v roce 2002 povodeň). Kuriózním exponátem na výstavě je plakát s karikaturou plzeňského primátora Gustava Rady a sloganem Gusto, ještě kostel, který reagoval na svévolné zbourání hotelu Central na náměstí Republiky v dubnu 1968: Zbourání předcházel mohutný odpor památkářů i veřejnosti, který byl totalitním způsobem potlačen. Na místě starého hotelu Central dnes stojí stejnojmenný hotel poměrně už zašlé architektury 70. let.

Vzpomínám si, jak mě v 80. letech pohoršovalo bourání malebných dělnických čtvrtí kvůli dopravním průtahům – ty bloky, kdyby zůstaly zachovány, představovaly by dnes po citlivé rekonstrukci originální bydlení blízko středu města a dokládaly by životní způsob lidí, jimiž se socialismus oháněl, ale paměť těchto obyvatel města likvidoval. V době, o níž mluvím, se bouráním města zabývalo několik výtvarných umělců a řada fotografů.

Zmizelou Plzeň v řezu staletími připomíná venkovní nástěnná malba Vladivoje Kotyzy v proluce na místě středověkých hradeb. Na likvidaci dělnické Plzně a industriální Plzně reagovaly nástěnné malby Petra Nováka v divadle Čas na náměstí Republiky. Ty ovšem také patří do množiny Zmizelá Plzeň – v sále, kde bylo divadlo Čas, je dnes taneční studio, jehož majitel malby odstranil.