Alena Zemančíková: Kde končí podlézavost a začíná loajalita?

V Plzni, Evropském městě kultury 2015, je jedním z témat loajalita. Věnovalo se jí sympozium ke Smetanovským dnům, výstava v Západočeské galerii „13“ a druhá v Západočeském muzeu.

Co však ta loajalita vlastně je? Najít styčný bod mezi loajalitou jako záležitostí srdce, vnitřního přesvědčení a podlézavými věnováními a žádostmi o dovolení smět po mocnáři pojmenovat třeba hotel, je těžké. A jak se má loajalita k solidaritě – nejsou to vlastně protichůdné pojmy, neznamená nakonec vyjádření solidarity současně výpověď z dosavadní loajality?

Nevíme přesně, jak vystihnout rozdíl mezi loajalitou a poslušností, je-li to totéž jako věrnost, stačí-li k jejímu vyjádření korektnost či zda tu musí být i jistá míra emoce.

O přítomnosti emoce vypovídá výstava v „třináctce“ Západočeské galerie, nazvaná Riziko loajálnosti: rakouská, německá a česká kulturní identita v umění 19. století. Výstava vyzývá k přemýšlení o střetu německé, české a koneckonců židovské národní identity ve státě, který loajalitu vyžaduje (ve škole, na úřadě či v armádě dokonce formou přísahy). Umělci přece cítí i další vztahy – národní, historické, náboženské i spolkové, které se se státní loajalitou neshodují. Divák může na výstavě uvažovat o národní identitě přes umělecká díla, objednaná státem, až po svobodnou tvorbu překračující hranice.

Samo soužití Čechů s Němci začíná být vystaveno zkoušce vzájemné loajality v rámci monarchie s koncem 19. století, s prudkým rozvojem průmyslu v německy mluvících oblastech Čech, který vede k vysokému sebevědomí německých podnikatelů a je zastupujících politiků a k prvním úvahám o samosprávných Deutsch-Böhmen. Tyto úvahy přerušila válka, ale vynořily se znovu už jako vůči Čechům zcela neloajální koncepce odtržení od Československé republiky.

Výstava v Západočeském muzeu se jmenuje (Ne)viditelná loajalita? České a německé v Plzni 19. století. Na této muzejní výstavě vybízejí k uvažování o pojmu loajalita kapitoly, kde se konvenční a povinná loajalita k rakouské monarchii střetává s loajalitou jiného druhu – například u dělnických tělovýchovných spolků s loajalitou socialistickou. Jedinečný úkaz je Revoluční Kašpárek Josefa Skupy, který v Měšťanské besedě „pochovával Rakousko“ už v září 1918 – ten ukazuje v groteskní podobě na výpověď loajality habsburské monarchii ještě před jejím pádem.

Při prohlížení exponátů dokumentujících, jak město demonstrovalo svou loajalitu při návštěvách císaře Františka Josefa, diváka napadne i otázka nad podobným jednáním v časech totality (myslím na výzdobu, pojmenování významných míst, na pomníky, manifestace, uvítací výbory). Přehlídky Lidových milicí vždy 25. února byly jistě projevem loajality k vládnoucí komunistické straně, vůči občanům to byl ovšem projev totalitní moci. A bylo pak zahájení programu Evropského hlavního města kultury Plzně dne 17. ledna se zvony, provazochodcem a proudy lidí, symbolizujících toky plzeňských řek, projevem loajality občanů k městu jako kulturní metropoli, nebo jen senzací?

Obecným smyslem loajality je budování a udržování společně sdílených hodnot. Je velkým uměním demokratické politiky tyto jednotlivé loajality sjednotit nosnou myšlenkou a aktuálně zažíváme, jak je to stále obtížnější. Podniky jako Evropské hlavní město kultury jsou pokusem za onu nosnou myšlenku vyhlásit evropanství.