Alena Zemančíková: Mimořádné zážitky jsou nepřenosné jako horská orchidej

Jako dítě jsem milovala kytičky. V kraji, kde jsem vyrůstala, byla poměrně neporušená příroda, ale většina květin, známých z obrázků, se tam nevyskytovala. Toužila jsem najít v přírodě sněženky nebo petrklíče, hledala jsem po lesích konvalinky, ale u nás nerostly. Český les, který obklopoval naše městečko a jehož dominantou je hora Přimda, je žulové pohoří a žula není úrodné podloží pro květiny.

Až jednou jsem se na kole dostala až k hranici na louky protkané potoky se zlatavě hnědou rašelinnou vodou, a na nich jsem objevila místo, kde rostl vstavač, horská orchidej. Nebyl to žádný velký porost, jen asi tři rostliny, ale na té louce zářily jako drahokam. Když je chtěl člověk vidět, musel šlapat asi osm kilometrů pořád do kopce, pak kolo nechat u cesty a vzít to dál pastvinou, až v jednom místě u potoka ty vstavače kvetly. Nikde jinde.

A samozřejmě nebylo možné je utrhnout nebo vyrýt a vzít domů, ostatně bydleli jsme v paneláku, ale i kdybychom měli zahradu a rostliny nebyly chráněné, bylo jasné, že tyhle vstavače rostou a kvetou jenom tady a nikde jinde. Během let se nikdy nerozrostly, ale také neuhynuly. Možná tam kvetou i dnes.

Na ty vstavače si vzpomenu, když mám to štěstí uvidět nebo zažít něco, co je jen v tu chvíli na určitém místě, nedá se to nikam přenést a nikdy toho nebude víc. Takovým zážitkem pro mě byl v 90. letech v Chebu happening před odstřelením budovy starého gymnázia z roku 1875, nazvaného podle dobového zvyku na počest korunního prince Rudolfinum.

Rok 1999 byl ještě rokem neomezené svobody všelijakých produkcí, ještě se nedemonstrovalo ani rasisticky ani protirežimně, nebylo třeba žádného povolení. Tehdy jsme za pomoci dívčího pěveckého sboru, několika spřátelených herců, monologu ze Schillera, jedné rakve a jednoho piana bez vnitřností z divadelní rekvizitárny uspořádali rekviem za budovu, upomínající na staré solidní časy našeho města, rozvráceného nedávno skončivším socialismem i současným prudce se rozmáhajícím kapitalismem.

Byl pátek, lidé chodili kolem a jako by byli zakletí, ničemu se nedivili. Mám to v paměti jako nezapomenutelný akt, který spočíval na pečlivé přípravě a nastudování a trval jen asi půl hodiny jednoho sychravého listopadového podvečera. Druhý den pak byla budova klasicistního gymnázia, narušeného zemětřesením a zejména zanedbanou údržbou, odstřelena. Na jejím místě dodnes nestojí nic.

Když člověk něčemu věnuje péči a úsilí, touží i po uznání, chtěl by, aby ta věc byla někde zaznamenaná, aby se o ní vědělo. Jenže některé věci jsou jako ten divoký vstavač. Prostě jen jsou.