Alena Zemančíková: Na bavorské straně nežijí lepší lidé, než na české – nám ale chybí sebeúcta

V Tachově, kde jsem vyrostla, vypadaly v 60. letech veřejné budovy jako veřejné, rodinné domy vypadaly rodinně, vily průmyslníků vypadaly jako vily (i když v nich už průmyslníci nebydleli) a na horním konci se ve dvou ulicích vedle sebe řadily i chaloupky, u nichž se vraty vjelo do dvora a za ním bylo pole, louka, koza, prase, někdy i kráva. Přičemž vybavení domu bylo už městské, více méně.

Díra v pohraničí

Samozřejmě mi vadilo, jaké je to město díra v pohraničí, to byl takový postoj dospívající duše. Spojení sem bylo špatné, ale taková díra to na tehdejší poměry zase nebyla. Ovšem třeba na windischgrätzkém zámku bylo poznat, kolik úpadku přinesla těsně poválečná doba.

Mezi lety 1945 a 1968 zámek tak zpustnul a zchátral bezohledným využíváním, že byl úředně určen k demolici. Byla to atmosféra osmašedesátého roku, která pozvedla sebevědomí obyvatel k protestu, k demolici nedošlo a zámek byl postupně opraven. Stačilo málo a dnes na jeho místě klidně mohl stát panelák. Když se nezboural zámek, alespoň byl odstraněn mariánský sloup z náměstí (to přece nebylo běžné, ve většině měst se sloupy zachovaly), a náměstí samo bylo potaženo asfaltem jako černým flórem - do té doby na něm byla dlažba.

Zámek v Tachově|foto: Ondřej Koníček

Dokonalým a otřesným dokladem normalizačního úpadku je jakýsi „dům potravin“, postavený na místě dvou vyhořelých domů s hrázděnými štíty. Dnes je budova zajímavá jen jako ukázka nekvalitní práce, špatné architektury, nevhodných materiálů a všeho nešvaru socialistického stavebnictví.

Největší atrakce: jízdárna ve Světcích

Ale nechci povýšeně kritizovat město, které mám ráda. Je tu i leccos nového a pěkného, restaurované unikátní hradby, klášterní zahrada za muzeem, opravená jízdárna ve Světcích (největší atrakce) a především sám zámek, dnes přístupný veřejnosti a vybavený mobiliářem a expozicí, která je udělána vkusně, chytře a moderně. Některé chronické rány normalizace na tváři města se po převratu vyhojily, ale, po pravdě řečeno, mnohé vznikly.

Jízdárna ve Světcích je největší u nás|foto: Pavel Halla

Když člověk přejede pár kilometrů na západ přes hraniční přechod u Pavlova Studence, dojede do městečka Bärnau. To je na počet obyvatel asi třikrát menší než Tachov a není - ani v dějinách nebylo - zdaleka tak významné jako královské město Tachov, které letos slaví 900 let od svého založení. Nikde tu ale člověk nenajde tak drastické zásahy do přirozené podoby městského organismu, působí to tu normálně, přiměřeně poměrům přírodním i společenským, řekla bych.

Chováme se jako bezohledné děti

Rozhodně si nemyslím, že je německá pořádnost nejvyšší ctností a že na naší straně hranice žijí horší lidé než na bavorské. Jen nám jakoby chyběla - a stále ještě chybí - sebeúcta, která člověka „nepustí ze řetězu“ a nedovolí mu chovat se bezohledně k místu, v němž žije.

V přeshraničním srovnání působíme jako děti, které chtějí všechno hned a větší, kdejakou hračku rozbijí a jen tak lajdačí. Takovým bohužel kdeco nakuká a vyfoukne kdejaký vykutálenec.