Alena Zemančíková: Nebýt zahrádek, ani bychom o sobě nevěděli

Když jsme dostali kdysi na konci 70. let minulého století služební byt ve velké metternichovské lesovně na severním Plzeňsku, patřily k tomu tři zahrady: zelinářská, obrostlá živým plotem z pámelníku, květinová před okny, a pak taková – ani nevím, jak ji nazvat – v níž byl altán mezi čtyřmi tújemi, ovocné stromy, keře, kde jsem věšela prádlo na šňůry napnuté mezi jabloní a švestkou a jedla přitom angrešt a rybíz. Děti tam měly pec a houpačku. Když jsme se přistěhovali z Prahy, můj tehdejší muž poklepal na starou hrušku před okny do pokoje, pak vzal motorovou pilu a hrušku porazil. Byl to první náš zásah na novém místě a bez ohledu na to, že hruška byla postradatelná (v sadu byly ještě další tři a na dvoře jedna) a koneckonců stínila, byl to zřetelně dobyvatelský, násilnický čin, jímž jsme se zmocnili území. Můj tehdejší muž nebyl žádný nepřítel stromů, jeho čin nebyl namířen osobně proti hrušce, měl hlubší význam. Všichni, kdo sem přišli, měli okamžitě vidět, že je tu nový pán.

Za králíkárnou rostly čtyři prastaré jabloně s hranatými červenými jablky, která nešla otrhat, protože stromy měly nemožně do výšky vytažený tvar. Byly v nich nesčetné díry, hnízda a doupata, protože stromy byly prolezlé hmyzími škůdci. Žily rušným životem, podobně, jako třeba žije panelák na sídlišti. Byly čtyři stejného druhu, žádný solitér, jejich zmizení by si okolí možná ani nevšimlo. Proti těmto stromům muž nic neměl, ba naopak, měl je rád.

Zahrady byly nad naše síly. Nechápala jsem, jak někdo může mít záhony vypleté, když u nás všechno prorůstal plevel zvaný husí packa (správně bršlice kozí noha, ale opravdu nevím, proč kozí, když list té rostliny vypadá jako husí stopa), která se rozrůstá z nejmenšího oddenku zapomenutého v zemi. Moc jsme toho nevypěstovali. Na té zahradě jsem milovala jaro, kdy celá porostla fialkami, z trávníku vyrazily narcisy a petrklíče a později, na počátku léta, nádherné rudé pivoňky: na ničem z toho jsme neměli zásluhu. Když jsem s dětmi dům a zahrady opouštěla, byl listopad a můj muž zatvrzele pálil na dvoře ořechové listí.

Zahrada u našeho domu v Hroznatově je skoro pořád ve stínu velkých topolů na břehu potoka a roste na ní také hlavně husí packa. Už se ani nesnažíme nic pěstovat, jen sledujeme, na kterém místě se nečekaně objeví kytka, o níž jsme nevěděli. Nečekaný tulipán nebo rudbekie. Šeříkem porostlá stráň se tyčí nad silnicí a růže stolistá k nám voní od souseda. Sněženky kvetou na hřbitově.

Skromní obyvatelé paneláků na sídlišti, kde bydlím, vlastní jen pár čtverečních metrů svého bytu, a přece se na svém území časem podepsali zahradnickým činem. Nenápadně a bez hluku před některými vchody vznikly krásné květinové záhony, ohraničené živým plotem, osázené tak, aby pořád něco kvetlo. Už časně ráno, kdy ostatní jdou do práce, je lidé přesazují, zalévají a plejí. Na těchto malých zahrádkách jsou pohřbeni i mrtví ptáci, nad sebou malé cedulky se jmény shodnými s těmi na schránkách: strnad, sýkora, holub.

Ti, kdo se starají, jsou staří lidé, a když někdo z nich zemře, zahrádka reaguje okamžitě. Krokusy se stáhnou do země, růže zplaní v šípky. Ať se do opuštěného bytu nastěhuje kdokoli, péči o kousek země vedle vchodu nikdy nepřevezme. Chvíli to trvá – a potom se kousku země zahradnickým činem ujme jiný obyvatel domu a nakonec i na tom sídlišti stále něco kvete. Jinak bychom o sobě snad ani nevěděli.