Alena Zemančíková: Plzeňské hlavní nádraží je přívětivé – je to dobrý hostitel

23. leden 2015
Publicistika

Co viděli a neviděli oficiální hosté sobotního zahájení Evropského hlavního města kultury v Plzni? A co vidět měli? O tom přemýšlí v dnešním fejetonu Alena Zemančíková.

Když se sjeli všichni političtí představitelé, velvyslanci a kulturní činitelé do Plzně, uviděli nové divadlo (i zevnitř, protože se tam se konala část zahájení s projevy a recepcí). Pivovarskou restauraci (protože tam byli pohoštěni ve staročeském duchu). Náměstí s třemi ne už úplně novými, ale každopádně moderními kašnami (kolem kterých se před několika lety vedly vášnivé debaty). Uviděli na náměstí muzeum loutek (ale dovnitř nešli, ani by se do toho renesančního domu plného tajných komůrek nevešli).

Neviděli Světovar, který byl určen pro kulturní využití a nazván Kulturní fabrika, protože tam nastala vážná potíž s toxickými nátěry a dehty v podlahách, které neodpovídají současným hygienickým normám. Neviděli ani objekt plzeňské papírny, i když ho vidět mohli, protože se tam v 18 hodin uskutečnila zvuková procházka Plzní, Händelova kantáta i explozivní performance na jedenácté narozeninové party oslavující umění, jemuž je – globálně vzato – jeden milión padesát dva let.

Oficiální hosté na zahájení roku, v němž se Plzeň stala evropským městem kultury, pravděpodobně nepřijeli do Plzně vlakem, takže neviděli plzeňské nádraží. Je to škoda, a proto bych alespoň nyní chtěla upozornit na to, že plzeňské nádraží má po celkové rekonstrukci zrestaurovány nástěnné malby i plastiky Hutníka a Železničáře, které neodmyslitelně patří k jeho charakteristice a po generace jsou místem srazů při výletech všech generací.

Plzeňské nádraží se nezměnilo v obchodní dům jako Hlavní nádraží v Praze, zůstala v něm zachována lidová restaurace, kde si člověk může vsedě dát normální jídlo a ne jenom globalizované předražené sendviče a hamburgery, najdeme tu kavárnu i samoobsluhu poslední záchrany a otevřené toalety. Za prvek kulturní hodnoty, hodný památkové ochrany, považuji okénko (vážně nevím, že by v kterémkoli jiném městě na nádraží takové okénko zůstalo), jímž se podává pití a něco k jídlu na nástupiště.

A co je důležité – v tomto evropském městě kultury považují pivo za součást identity města, takže si ho člověk může na nádraží nechat natočit – jaká slast v létě! A ta sympatická důvěra v cestující, že nádražní prostor nepromění v putyku i v personál, že to nedopustí!

A vysoce kulturní úpravou je (kdo někdy šel v Plzni od vlaku na tramvaj, pochopí tu radost), že byly proraženy průchody na obě strany, na sever i na jih, čímž se cesta z nástupiště ke spoji městské dopravy podstatně zkrátila a nemá bariér. Následkem toho všeho vítá Plzeň své návštěvníky i obyvatele, vracející se odněkud vlakem, jako skutečně kulturní město, které se hlásí svou nádražní budovou k tradici železniční dopravy, průmyslu i piva a chová se přívětivě jako dobrý hostitel.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.