Alena Zemančíková: Poslední sbírka Romana Knížete

Sál Západočeské galerie v Plzni byl 22. března zcela zaplněn, když se křtila poslední kniha veršů Romana Knížete „Hořce prší“. Akce měla oficiální charakter a mezi přítomnými převládali lidé starší generace. Z povahy onoho podvečera by nikdo, kdo osobnost a dílo Romana Knížete nezná, nepoznal, že básník dlouhých 40 let vytvářel v Plzni to, co Ivan Martin Jirous zvaný Magor nazval „třetí kulturou.“

Před revolucí Kníže nevycházel

Až do roku 1989 se Roman Kníže o knižní vydání svých textů neucházel. Sděloval je na večerech poezie, kterých od roku 1975 bylo 48, a zval k nim jednak spoluinterprety recitátory, jednak hudebníky, mezi nimiž měl velice originální známosti. Mnoho z těch, kteří ho doprovázeli, to přivedli ke slávě a úspěchu, někteří zemřeli, jiní upadli v zapomnění. Pár jich zůstalo v Plzni. Poslední večer poezie Romana Knížete, kde ještě sám přečetl pár svých textů, se konal ve třídě Soukromé střední uměleckoprůmyslové školy Zámeček v Křimicích, nedaleko od zařízení, kde těžce nemocný básník byl osudem donucen žít. Na trubku ho tehdy doprovázel jazzman František Kučera a na foukací harmoniku básník Ivo Hucl. Spolu s ním vystoupila Eva Willigová, která je nejen recitátorkou jeho veršů, ale i editorkou poslední vydané sbírky „Hořce prší“. To bylo na jaře 2014.

I tentokrát, v sále plzeňské galerie, Eva s láskou, zadostiučiněním z vydané knížky a viditelným pohnutím verše četla. Básník seděl v první řadě a už sám neúčinkoval, hudební doprovod nebyly žádné divoké jazzové improvizace a hraní na všechno možné od dvoukrké kytary, varhan, kravského zvonce až po kráječ na vajíčka, abych uvedla jen několik z množství nejrůznějších hudebních nástrojů, které Romanovy verše kdy doprovázely.

Na snímku zprava básník Roman Kníže a jeho přátelé Jana Domanická a Petr Jindra|foto: Petr Domanický

Zpěv, svíce a verše

Ale nesmím zapomenout na zpěv, většinou Romanův vlastní. Zpěv, jímž se vyjadřoval i živil a který neopustil ani v nejtěžších chvílích své nemoci, kdy nemohl skoro nic. I tenkrát si zpíval spolu se sestřičkami v domově Longe Vita v Křimicích, kde poslední léta žil. V plzeňské galerii tři klavírní skladby zahrála studentka konzervatoře. Nehořela svíce (jako vždycky na Romanových večerech poezie) a nesedělo se po zemi. Roman Kníže už před lety vstoupil mezi laureáty Polanovy ceny a na divoké časy ve sklepech, ve staré synagoze, v gotickém podzemí, v lese, v bytě, v šermířské zkušebně i na zpustlém nádraží Jižní předměstí se pomalu zapomíná. A přitom to byl takový kulturní úkaz!

Kniha „Hořce prší“ obsahuje verše z let 1999-2011. Z nich nejpůsobivější a snad i nejlepší jsou ty z nemocnic, v nichž se mezi utrpením vlastním i bližních bilancuje život. Ty přednášel básníkův starý přítel Jindřich Kout, který byl jeho interpretem už na prvním večeru poezie v roce 1975 a pak ještě mnohokrát. Výtvarník Vladivoj Kotyza, autor básníkovy duchovní siluety na předsádce knihy řekl, že nejraději má drobné impresionistické veršové kresby (Mlha, keřík angreštu/tak skrčen, / že jej ani nevidíš. /Navíc spíš.).

Roman Kníže měl v Plzni dva básnické učitele: Zdeňka Barborku (zemřel roku 1994) a Josefa Hrubého, který zde byl rovněž hostem a kmotrem. A mimochodem, sousloví „křest knihy“ v případě Romana Knížete není klišé, ale hluboce prožitá duchovní událost.

V pátek 15. dubna, necelý měsíc po této události, Roman Kníže po dlouhé nemoci zemřel.