Alena Zemančíková: Přestaňme stav pohraničí svádět na odsun Němců

Asociace Film a sociologie podněcuje dokumentární filmy se závažnými společenskými tématy. Jeden z posledních se jmenuje „Česká vesnice/Böhmische Dörfer“ a zabývá se problematikou odsunu Němců z českého pohraničí či spíše jeho následky. Zajímal mě pohled německých tvůrců, režiséra Petera Zacha a dramaturgyně Jany Cisar, poté, co se už zhruba dvacet let o této dějinné události diskutuje.

Němci připomínají svou vinu

Nutno říci, že autoři se snažili ve filmu zaznamenat nejen nostalgii nad spořádaností a dobrým hospodařením vyhnaných Němců, ale i připomenout jejich vinu, že přijali mýtus o vlastní nadřazenosti nad českým obyvatelstvem. V tom je usvědčuje záznam vojáka US Army Samuela Fullera, který v květnu 1945 v Sokolově natočil svůj první film. Jeho otřesné záběry se staly základem amerického polodokumentárního filmu Falkenau – Vize nemožného z roku 1988.

Ostatní sekvence se odehrávají v okolí Mariánských Lázní i v nich samých, v obci Michalovy Hory a v Týnci u Plané, rodné vsi spoluautorčiny babičky, jejíž návštěvou film končí. Jakousi klaunskou epizodou je sekvence, odehrávající se v Hranicích u Aše.

Městečko Hranice, kdysi čtyřtisícové (dnes co do počtu obyvatel poloviční) sídlo luxusního textilního průmyslu, se po roce 1945 stalo skutečně „Ďábelskými ostrovy“ Československé republiky. Na každém kroku tu vnímavý návštěvník vidí stopy demolic, sociální problémy, nesoudržnost obyvatelstva, drancování v každé době. Němci, kteří tu kdysi zůstali, byli vázáni na své textilácké kvalifikace, někteří sem dokonce i přišli odjinud ze Sudet. Do místních továren přišli i Češi a Slováci a pár usedlíků odjinud, nastal jim ale život v úzkém pruhu ohraničeném ostnatými dráty.

Děti mají xenofobní názory

Hranicemi diváky ve filmu provází Detlef Bernard, výtvarník, Němec, který si v Hranicích koupil po převratu dům a oženil se s českou učitelkou němčiny. V doprovodu spisovatelky žijící v Berlíně Mileny Oda prochází městečkem a okolím a ukazuje, jak nemožně barevně jsou pojednané místní paneláky, jak hloupě naivně je namalován vývěsní štít místní prodejny stavebnin, jak je to cestou k hraničnímu přechodu lemováno nevěstinci a vietnamskými stánky.

Šokujícím vrcholem je návštěva hodiny němčiny v hranické škole, kdy se Milena Oda žáků ptá, jestli by chtěli, aby se hranice znovu uzavřely, a žáci odpovídají, že ano, že Němci k nám jen vozí odpadky, jezdí za děvkami a tankují. Dovedeno do důsledků, ty děti mají dnes podobně xenofobní názory jako měli zdejší Němci vůči Čechům po vzniku Československé republiky, zobecnit to můžeme na „ti druzí sesbírají výhody a nám zůstanou problémy“.

Pak promluví starosta a řekne, že jádro všech problémů vidí v tom, že lidé tu nemají kořeny. Ale kolik let musí člověk někde žít, aby mu byly přiznány kořeny? Kolik generací? Vždyť je to úplný nesmysl!

Za úpadek může odsun?

Příčina hrozného úpadku českého pohraničí není postižitelná, pokud si neřekneme, že po roce 1948 se zatáhly ostnaté dráty, že přišla násilná kolektivizace, že v době staveb socialismu nebyl stavební materiál na opravy, že oblasti obsadily armády a pohraničníci (a když tak se budovalo pro ně), že po roce 1968 ještě přituhlo a část místní inteligence se odstěhovala, že po roce 1989 nastala privatizace stejně drastická jako někdejší kolektivizace, že totálně zanikl veškerý textilní průmysl a později i okolní porcelánky, že kdo jen trochu může, dělá v Německu ve firmách, z jejichž prosperity domov dělníků nic nemá, že byla zrušena řada dopravních spojů a v Aši nemocnice a kino a v okolí několik středních škol a učebních oborů, že je to odsud všude daleko. Dvacet pět let po převratu a stržení železné opony a sedmdesát let po válce už přestaňme stav našeho pohraničí svádět na odsun Němců.

Transport vysídlených českých Němců po druhé světové válce|foto: Sudetendeutsche Stiftung, CC BY-SA 1.0

Dokud si nepřiznáme, že jsme pod pseudonymem tržního hospodářství vydali kraj jen dalšímu kolu drancování a otupujícího konzumu, že jsme s pomocí dotací vylepšili povrch, ale zanedbali obsah, že jsme do kraje dokázali přilákat nikoli investory, ale jen montovny, a kromě nich také sociální vyděděnce a drogové pašeráky, ale inteligence z něj valem odchází, lepší to tu nebude.