Alena Zemančíková: Smutná historka ze západu

Jedna mladá, ale poměrně vzdělaná a už pracovně dosti zkušená žena mi vyprávěla o svých kontaktech s pracovním úřadem v jednom městě blízko hranice s Německem. Celá věc začala tak, že ji v rámci reorganizace propustili ( s odstupným) z německé firmy, v jejíž pobočce v Čechách pracovala na zodpovědné vedoucí pozici. Zašla na pracovní úřad v místě svého bydliště a zeptala se na možnosti práce v Německu – koneckonců prošla stovkou auditů a technologických zkoušek v němčině, mohlo by to mít šanci. Na úřadě jí pracovnice dobře proškolená v duchu politiky ministra Drábka, řekla, že žádnou nabídku míst v Německu nevedou, a odkázala ji na internet. Nezaměstnaná si za zbytek odstupného koupila počítač a zařídila internet a začala hledat.

V Německu to chodí tak, že člověk dodá životopis a profesní zkušenost a kvalifikaci pracovní agentuře, která, pokud se místo najde, zprostředkuje kontakt s firmou. S žádným zaměstnavatelem, tedy pokud člověk nemá protekci jako ten, kvůli kterému byla propuštěna, uchazeč nepřijde do styku, což je zdánlivě spravedlivé, ve skutečnosti ovšem nevýhodné, protože napsat o sobě člověk může nakonec cokoli, ale vystupování a osobnost, vlastnosti, které znamenají ve skutečnosti mnoho, při tomto způsobu jako by neměly význam. Pravda, taky se nepozná rasa, barva a nemusí se poznat ani pohlaví ( u českých jmen se ale pozná vždy). Až na samém konci následuje pohovor, k němuž pozvou jen někoho, a po něm verdikt o (ne)přijetí. Tento postup je ale přísně korektní, striktně se dodržuje, nelze proti němu nic namítat. Zůstává ale otázka, proč nemůžou na pracovním úřadě v česko-německém pohraničí rovnou poskytovat adresy těch agentur. Proč český pracák vykonává tak důsledně jen kontrolní funkci a proč je tak málo aktivní ve snaze skutečně pomoci.

Úřad práce|foto:Filip Jandourek

Odstupné vypršelo a mladá žena se vypravila znovu na český pracovní úřad. Tam ji zaregistrovali a nařídili pravidelné kontrolní návštěvy, kde jí toho sice moc nenabídli, zato trvali na přesném dodržení dne a hodiny ( kterou sami nedodržovali, v Německu, když už si člověka pozvou, mají na něj celou hodinu času, kterou mu věnují, již dodrží a z níž se lze omluvit a žádat jiný termín, pokud má člověk něco jiného.). Sháněla se pochopitelně také sama a uspěla, zaměstnal ji na dohodu o provedení práce jeden podnik v sousedním českém městečku. Pro pracovní úřad však tahle rozsahem i platem nedostatečná brigáda nebyla omluvenkou z povinné návštěvy, úřednice rozhodla, že žadatelku vyřadí. Ta by ovšem z příjmu z té továrny nevyžila, nezaplatila by byt a dojíždění do té práce a neví, co by dělala po uplynutí termínované smlouvy. Sháněla tedy dál, z Německa se neozývali, pracák nic nenabízel, když měla uchazečský pohovor v době, kdy měla předepsanou kontrolu, žádala úřednice omluvenku a když ji dostala, nechtěla ji uznat. Naše nezaměstnaná se ohradila, že majitel firmy jí prostě vystavil takovéto potvrzení a jestli to je špatně, nemá odvahu jít tam znovu a říci podnikateli, aby tu omluvenku napsal jinak a správně. Ať mu tedy úřednice zavolá sama a řekne, jak se mají vypisovat omluvenky. Úřednice toho naštěstí nechala ( proč to nešlo rovnou, nikdo neví). Pak ještě nabídla nezaměstnané několik nesmyslných, dopravně nedostupných míst mimo kvalifikaci, až si naše uchazečka konečně našla práci s trvalou smlouvou sama. Tu smlouvu ovšem dostala jen za cenu, že na ní má uvedený plat ve výši minimální mzdy a dohodnutý zbytek jí majitel vyplácí načerno. Příští podpora v nezaměstnanosti, jakož i nemocenská nebo nedejbože eventuelní důchod bude vyměřen z té minimální mzdy. Z té také zaměstnavatel platí daň a také povinné pojistné odvody do státní pokladny.

Naše nezaměstnaná mezitím zrušila auto, na jehož povinné ručení a provoz stejně nemá ( naděje na práci v Německu tím ovšem sklapla). Elektřinu a plyn platí s měsíčním zpožděním (na hraně hrozícího odpojení), splátky úvěru na byt se ale musí platit přesně a příspěvek do fondu oprav taky, protože jinak by jako neplatič visela na nástěnce a to by bylo přece jen moc velké ponížení. Kontokorent vyrovná jednou měsíčně jen o pár stovek a pak zase spadne o dvacet tisíc po nulu. Vypadá špatně, zhubla, je bledá a moc kouří, ví, že by neměla, je to taky nekřesťansky drahé, ale nemůže si pomoci. Její nový nadřízený na ní vidí utrápenost a špatné nervy a protože je to mladý muž špatného vychování, vede ho to k tomu, že podceňuje a popírá její zkušenost a profesionální dovednosti ( které sám nemá, neboť je zaměstnán teprve krátce), chyby přičítá jí a zásluhy si přivlastňuje. Žena nemá dost vnitřního klidu na to, aby s ním hrála tu pitomou pokryteckou hru, že je hloupější než je, aby dal pokoj, a dělala bezradnou a slabou, aby mu posílila ego a zvedla sebevědomí. Mlčí, pracuje a vypadá špatně.

Zaměstnání těžko hledají i manažeři nad padesát let, kteří odešli z vysokých funkcí (ilustrační foto)|foto:Filip Jandourek

Na závěr ještě musím napsat, že tohle není jen jeden příběh, ale souhrn několika osudů, které jsem zaznamenala na své letní dovolené. Poměry, v nichž tihle lidé žijí, se už jen velmi málo podobají tomu radostnému světu soukromého podnikání , svobody a otevřených možností před dvaceti lety.
Jediné, co je nápadně hezké, jsou parky a zelená prostranství ve městech a obcích, posekané pruhy kolem plotů, vypleté záhonky letniček.Vysvětluji si to tím, že je udržují nezaměstnaní v rámci veřejných prací.