Alena Zemančíková: Staré domy zmizely kvůli panelákům – přitom stačilo jen dodat koupelnu

16. únor 2018
Publicistika

Pražská výstava o panelových sídlištích inspirovala Alenu Zemančíkovou k zamyšlení nad paneláky v Tachově a v Plzni. Jak to dopadlo, uslyšíte v jejím fejetonu.

První sídliště, do něhož jsme se v Tachově stěhovali v roce 1961, sestávalo z dvoupatrových bytelných paneláků. Estetickým prvkem byly různobarevné balkóny, mezi domy stály sušáky na prádlo (to na nich vesele vlálo) a klepadla na koberce (klepání bylo v sobotu dopoledne slyšet odevšad), zpočátku jsme do školy a vůbec do města chodili strašným blátem a přes dřevěné lávky nad výkopy. V kuchyni jsme měli sporák na pevná paliva a dva sklepy: jeden na uhlí a druhý na potraviny. Slyšíte, jak to zní staromódně? V pokojích byly parkety, v kuchyni xylolit, v suterénu domovní prádelna, sušárny a mandl. Občanská vybavenost sídliště nebyla žádná, vznikala postupně a pomalu.

Obyvatelé malých bytů v paneláku nejprve rozšířili svůj prostor o kus obdělané země: v sousedství vznikla zahrádkářská kolonie. Postupně v ní vyrostly i chaty, tím k malému bytu přibyla jedna nebo dvě místnosti. Moji pokrokářští rodiče se tomu zahrádkaření dost vysmívali, vysvětlovali mi, že to člověka připoutává na místo, brání mu v poznávání kraje a v kulturním životě, že zahrádkář se chová jako domácí tvor, který žije v předklonu.

O něco později si obyvatelé sídliště rozšířili prostor ještě jednou, jiným směrem, a začaly se stavět řadové garáže. Jako domy balkóny, i garáže měly barevná vrata. Auta, věc skoro nedostupná, nestála na ulici, jejich šťastní majitelé je zásadně parkovali v garáži, kde trávili celá odpoledne a neděle: vím to, chodila jsem kolem a vídala zpod auta vyčnívající nohy. O autu by se asi těžko řeklo, že člověka poutá na místo a brání mu v rozletu, ale ono to tak nějak bylo, byt, zahrádka, garáž – a kde by člověk vzal ještě čas na něco dalšího?

Když postavili na jiné straně města nové sídliště v 70. letech 20. století, domy už měly výtahy a byl tam zaveden plyn, všude parkovala auta a nohy zpod nich vyčnívaly na kraji silnice.

V Plzni na lochotínském sídlišti bylo před domem už veliké obdélníkové parkoviště. V okolí už stála nákupní centra, dokonce i kino. Odvrácenou tváří tohoto sídliště byly gigantické školy s obřími jídelnami a nekonečnými chodbami, pro děti bylo frustrující do takové školy chodit a pro učitele v ní učit. Z plzeňského paneláku si pamatuju otřesný, vlhkem zkroucený umakart bytového jádra a protivné otáčivé umyvadlo v miniaturní koupelně. Myslím, že tato sídliště ze 70. let byla co do kvality úplně nejhorší.

Co všechno se v 70. a 80. letech zbouralo a kam se obyvatelé přestěhovali? Přece do sídlišť, jsou to ty hradby, které se dnes tyčí po obvodech našich měst. Už tenkrát se mi zdálo, že by se snad do starých obyčejných domů ty koupelny mohly vestavět, lidé by se nemuseli stěhovat a celé ulice městských center bourat, ale úřední urbanisté a hlavní městští architekti byli jak apoštolové paneláků. Dnes se ten otřesný umakart vybourává a jádra se vyzdívají na těch sídlištích. Aut přibylo tolik, že otázka parkovacích míst je příčinou mnohých protestů proti dalšímu zahušťování sídlišť, garáže stouply v ceně. Nejstarší sídliště (v Plzni třeba na Slovanech) jsou dnes tak útulná jako části města s tradiční ulicovou zástavbou, stromy vzrostly, přibylo obchodů a všemožných služeb. Kdo tam bydlí, má štěstí.

Moji rodiče, abych je vzpomněla ještě na závěr, kritizovali i vlastnictví bytů. Viděli v tom maloměšťáctví, které člověka poutá na jedno místo, ztěžuje mu rozhodování, omezuje ho v pracovním uplatnění i v duševním rozletu. Říkali to ještě za socialismu a platilo by to dodnes, kdyby ovšem vlastnictví bytu nebylo stále jedinou zárukou střechy nad hlavou. Veškerá svoboda, rozhodování a duševní rozlet se může odehrávat až tehdy, kdy člověk ví, že má kde bydlet.

Spustit audio