Alena Zemančíková: Strhujícím zážitkem je čtení divadelní kapitoly v Dějinách města Plzně

Dějiny plzeňského divadla nejsou nepopsanou stránkou, řada míst v nich však si žádá doplnění či opravu, ať už z ideologických důvodů či z důvodu momentálního stavu historického bádání. Poslední komplexní publikace o dějinách plzeňského divadla vyšla pod názvem Sto let českého divadla v Plzni roku 1965, vydalo ji Západočeské nakladatelství. Kniha, jak už vyplývá z názvu, se nezabývá divadlem německým – a to je konečně v nových dějinách doplněno.

V současné době po německém divadle nenajdeme v Plzni žádné hmotné stopy, jeho budova byla roku 1977 zbourána a na jejím místě dnes zabírá celou jednu stranu ulice budova Komerční banky. Německý Thehetrverein zadal stavbu nové divadelní budovy architektu Niklasovi poté, co vítězství české strany v předcházejících obecních volbách vedlo k zadání dosavadního městského divadla české divadelní společnosti Pavla Švandy ze Semčic. 21. října 1869 se konalo zahajovací představení Rossiniho opery „Vilém Tell“ v provedení Sonnleithnerovy divadelní společnosti: byla to tedy cenná budova, starší než Velké divadlo, a jejího zbourání nám nezbývá než litovat. Výzkum umělecké činnosti německého divadla v Plzni se opírá i o divadelní cedule, z nichž je možné vyčíst nejen co se hrálo a kdo to uváděl, ale pro odborníka znalého dobových reálií také informace o podobě hlediště i jednotlivých představení.

Staré divadlo v místě bývalé Hospodářské komory a dnešní Právnické fakulty ZČU v Sadech Pětatřicátníků|foto: Archiv města Plzně

Důležitou složkou plzeňského divadelnictví bylo také dosud málo zmapované hraní v letních arénách. Tu nejslavnější nechal postavit významný plzeňský divadelní ředitel, režisér a herec Vendelín Budil v místě zvaném Na Obcizně, tam, kde dnes stojí budova plzeňské sokolovny. Nebyla ale jediná, hrálo se například také v aréně Na Zámečku, představení Prodané nevěsty se dokonce dostalo i na pohlednice. Ostatně – i pohlednice jsou důležitým zdrojem poznání o plzeňském divadelním životě.

Důležitým momentem kulturního života v Plzni druhé poloviny 19. bylo vybudování železnice z bavorského Furth im Wald do Plzně roku 1862 a v následujících letech dalšího hvězdicovitého železničního spojení Plzně s okolními městy a obcemi. Divadelní vlaky umožnily obyvatelům z širokého okolí navštívit divadelní představení a plzeňské divadlo se tak stalo široce působící kulturní i zábavní institucí, neodmyslitelně spjatou s hospodářským, stavebním i sociálním rozvojem. Tím také pomalu končila éra hostování kočovných společností, spojená se jménem J. K. Tyla a s jeho smrtí v Plzni roku 1856. Neklesá ale význam ochotnického divadla, které se v průběhu 19. století s divadlem provozovaným profesionálními společnostmi prolínalo, podobně jako s činností pěveckých sborů.

Velké divadlo z pohledu z Klatovské třídy|foto: Archiv města Plzně

Česká představení v provedení putujících divadelních společností se hrála v Městském právovárečnickém divadle, 1. listopadu 1865 se zde uskutečnila premiéra Shakespearova Romea a Julie, která otevřela zahájení provozu českého divadla s pravidelným provozem (po pražském Prozatímním divadle to byla druhá stálá česká scéna) pod šéfováním Pavla Švandy ze Semčic. V tomto divadelním sále předvedl své první obloukovky František Křižík 18. srpna 1881 při příležitosti oslavy narozenin císaře Františka Josefa; elektrický proud pro ně vyrábělo dynamo poháněné lokomobilou. Bylo to šest dní po požáru Národního divadla a jakoby symbolicky se tím demonstrovala nová, bezpečnější budoucnost divadelního osvětlení.

Kapitola o plzeňském divadelnictví v Dějinách města Plzně připomíná, jak důležitým fenoménem bylo divadlo v rychle se rozvíjejícím průmyslovém městě. Je propojeno s dílem architektů a výtvarných umělců, technických vymožeností, s rozvojem dopravy a vzdělanosti, s česko-německým stýkáním a potýkáním, pro své publikum je doslova bránou do světa uměleckých výbojů i filozofických tázání. Číst kapitolu o divadle v souvislosti komplexních dějin města je strhující zážitek. Zásluhu na něm má ovšem i čtivý, svižný a vtipný text Vlasty Smolákové.