Jan Toman: Místo do krajiny budeme koukat z vlaku do betonových zdí?

Každý, kdo používá vlak k jízdě za prací, zábavou nebo výlety, musí souhlasit s modernizací tratí, nádraží i vlakových souprav. Ale když už má být vlak dopravní prostředek „pro bohaté s dostatkem času“ (narážím na srovnání cen a časů vlaku s autobusy a automobily), tak by měl přinášet jiné přidané hodnoty, které nás do vlaku přilákají.

Velice výraznou výhodou byl donedávna výhled do krásné české krajiny na lesy, louky, pole, rybníky, vesničky a města. To se ale spolu s modernizací bohužel vytrácí a vlak se stává impotentní jízdou mezi protihlukovými stěnami bez možnosti výhledu. Pod záminkou ochrany obyvatel od hluku vlakových souprav si dobrovolně rozřezáváme krajinu nepěknými zdmi, které zabraňují nejen pohledu z vlaku ven, ale také pohledu z okolí tratě přes trať dále do kraje.

Železniční trať – donedávna neviditelná v krajině – se stává betonovou překážkou. Stavíme protihlukové zdi ve městech, vesnicích, ale i ve volné krajině, kde jsou obydlí vzdálena několik stovek metrů. Proč? Stavíme vysoké zdi podél silnic i železnic. Přitom hluk u vlakové soupravy vzniká především u podvozků a lze odclonit nízkou bariérou, která nehyzdí ani městskou zástavbu a nehyzdila by ani volnou krajinu. Proč se však nevyužívají ani u nových staveb – modernizovaných tratí?

Na přímý dotaz směřovaný na Správu železniční dopravní cesty jsem dostal odpověď, že někdy není akustická ochrana dostatečná, že komplikují údržbu, že neumožňují přepravu nadrozměrných nákladů, že se pracovník provádějící údržbu nedostane včas bezpečně za bariéru v případě oprav za provozu, že není prověřeno chování clony při velké sněhové nadílce a že při požáru podvozku soupravy nelze požár včas a snadno uhasit. Všechny argumenty jsou racionální a nelze je opomenout.

Napadlo mě tedy přemýšlet, proč máme takovou legislativu, která vyžaduje chránit od hluku i volnou krajinu, z důvodu zatížení hlukem nedovolí stavět domy poblíž silnic a železnic a to i ve městech. Patrně se bude jednat o kombinaci našich vlastních požadavků a požadavků Evropské unie.

Když mi tohle došlo, tak jsem si před plánovanou cestou vlakem v klidu došel pro sluchátka a knížku. Doba výhledů do kraje pomalu odchází, stává se luxusem, který bude jednou možná placený na speciálních vyhlídkových jízdách. Musíme ve vlaku spát, číst si a poslouchat hudbu.

Cestou mi pohled do betonu alespoň poskytne dostatek času na hledání důvodu, proč jsem nejel autem, nebo autobusem.

Šťastnou cestu…