Jana Kořínková: Před padesáti lety jsem poprvé vstoupila do budovy plzeňského rozhlasu

Před pár dny uplynulo neuvěřitelných padesát let ode dne, kdy jsem poprvé vstoupila celá roztřesená do jedinečné budovy Českého rozhlasu v Plzni, tenkrát Československého rozhlasu. Čerstvá absolventka tehdejší Střední všeobecně vzdělávací školy v Plzni, toužící studovat tehdejší Fakultu osvěty a novinářství Univerzity Karlovy v Praze.

K přijetí jsem potřebovala praxi a volba rozhlasu byla jasná, rozhlasový přijímač mne provázel od dětství. Televizi jsme doma dlouho neměli, ale rádi jsme poslouchali, co se událo, reportáže i pohádky, rozhlasové hry, četby na pokračování, koncerty. A to všechno se tvořilo v plzeňském rozhlase, tenkrát od sklepa až po půdu!

V září 1967 mne přijal vedoucí krajového vysílání Rudolf Kořínek. Veselý, sympatický čtyřicátník, který mi ovšem z pohledu mých osmnácti let připadal strašně starý! Usmálo se na mne velké štěstí. Nabídl mi místo eléva za 500 korun měsíčně.
Provedl mne budovou, seznámil s prací a lidmi.

V redaktorské střižně stál velký přístroj s dvěma obrovitými kotouči magnetofonového pásku, uprostřed mezi nimi nožík, který ho redaktorovou rukou dělil, aby se nepotřebné věty a slova vyňaly. Lepicí páskou se zas kotouč spojoval. Literární redaktor František Fabian zrovna stříhal jakýsi rozhovor. Se svým typickým suchým humorem mi pásek pustil pozpátku s tím, že je to fénická poezie. Přišla jsem domů s očima navrch hlavy, co že tam všechno dělají!

Český rozhlas Plzeň|foto: Rostislav Duršpek

Fénickou poezii tedy v redakci nenatáčeli, ale jinak obrovské množství materiálů jak pro krajové vysílání, tak pro celostátní okruhy. A já jsem pomalu pronikala do práce rozhlasáka.

Samozřejmě jsem se nejdřív musela naučit udělat zprávu, jako základní kámen novinařiny. Zákon zodpovězení otázek kdo, co, kdy, kde, případně jak a proč mi navždycky přešel do krve. Pak jsem si teprve mohla natočit první vlastní reportáž. Byla to výstava zemědělské techniky. Připravila jsem si podle mne úžasnou otázku, kterou jsem položila třesoucím se hláskem: Když jsem procházela mezi stromy, všimla jsem si, že tu vystavují i zemědělské školy! Které to jsou?

Nakukovala jsem pod mikrofon zkušeným redaktorům, jako byl například Drahoš Janout, který se zabýval zemědělstvím, Marii Vlasákové, která se věnovala dětem a mládeži, stejně jako Alena Měřínská - ta mne dokonce vzala na živé vysílání Mikrofóra a mohla jsem se hosta na něco zeptat, víte, jak jsem byla pyšná?

S Otakarem Starým jsem jela na brněnský strojírenský veletrh, se Zbyňkem Ungerem na Chodské slavnosti. Jarce Vaňkové jsem nakukovala pod ruce, když připravovala tenkrát legendární pořad Kravičku smetánku. Když se začal vařit rok 1968, brali mě někteří matadoři jako zpravodaj pražského rozhlasu Karel Pancer na schůze spjaté s pražským jarem.

Český rozhlas Plzeň|foto: Rostislav Duršpek

Mohla bych dlouho vzpomínat i na hlasatele, báječné techničky a techniky, řidiče. Snad to bylo i dobou, že byli všichni tak fajn.

Pak přišel srpen 1968, vyrostly slavné barikády kolem rozhlasu a v dalších měsících se začalo normalizovat. Já jsem nastoupila na vysokou školu, jezdila sem na praxi a velice těžce jsem prožívala změny, ke kterým tam docházelo, prozření těch, kteří přijali sovětskou okupaci, odchody lidí, kterých jsem si vážila.

Po fakultě jsem se už do plzeňského rozhlasu nevrátila. Vystřídala jsem různé novinářské oblasti. Ale nikdy nezapomenu na ty, kteří mne učili zpravodajský zákon kdo, co, kdy, kde, jak a proč a měli se mnou neskonalou trpělivost. To přeju i mladým novinářským adeptům.