Jiří Stočes: Jak se má chodit do divadla

V českém prostředí bylo ještě před dvaceti lety nepsaným pravidlem, že pro tuto příležitost je adekvátní výlučně tzv. společenský oděv. Dobře si pamatuji, jak mě rodiče navlékali do tesilových kalhot, nažehlených košil s límečkem a tzv. slušného, ale kousavého svetru s výstřihem do V. Jakmile jsem dostal občanku, došlo i na černou háčkovanou kravatu. Jak já to všecko nenáviděl! Ale do divadla jsem chodil rád, zejména když jsem si prosadil, že vedle oper Smetany a Dvořáka, které jsem v doprovodu patriotických rodičů absolvoval snad všechny, můžeme chodit i na činohru. Ta mi připadala rozhodně zábavnější, už proto, že děj hry jsem si nemusel číst z programu. Proti nepříjemnému oděvu jsem sice revoltoval, ale předem bylo jasné, že příliš nadějí na úspěch nemám, neboť jedním z úkolů uvaděček bylo nevhodně oděné návštěvníky posílat domů. Vrcholem mého vzdoru tak byly černé džíny namísto tesilek. Máma si však díky nim tenkrát to představení vůbec neužila.

Dnešní doba už je v této věci podstatně tolerantnější. Uvaděčky nikoho od vchodu nevyhazují. Džíny, ba i ty modré už nejsou vzácností, stačí si k nim vzít polobotky, košili a sako, ale i to v letních měsících klidně nechávám doma. Přesto existují stále určité limity - sandály, šortky, trička a mikiny přeci jen do divadla nepatří, maximálně tak ještě na představení pod širým nebem či na malou klubovou scénu. Návštěva divadla tedy i nadále vyžaduje z naší strany nějakou úpravu zevnějšku, spojenou zpravidla s převléknutím do jiného oděvu, než v jakém jsme chodili celý den.

Nedávno jsem měl příležitost vidět Sen noci svatojánské v Deutsches Theater v Berlíně. Pojetí hry bylo značně netradiční, ale o tom teď mluvit nechci, protože můj největší zážitek tkvěl v něčem úplně jiném. Už ráno nás naši hostitelé připravili na to, že vzhledem k nabitému programu se před představením do hotelu již nevrátíme. Odpolední teploty dosahovaly třicítek, a tak všichni čeští účastníci zájezdu začali řešit, zda budou raději celý den trpět ve společensky únosném oblečení, nebo si ho nějak šetrně nacpou do batohů a tašek, a někde ve městě se pokusí převléknout. Byli jsme ovšem opakovaně ubezpečováni, že v Berlíně (a na Západě vůbec) si prostě chodí do divadla každý jak chce, takže si žádné zvláštní večerní oblečení brát nemáme. Přece prý nikdo nemůže očekávat, že by diváci ztráceli nejméně dvě hodiny času cestou přes celý Berlín, aby se doma převlékli!

No vida, říkal jsem si, jaká svoboda zde v této otázce panuje. Jde přeci o divadlo, ne o nějaké omezující konvence! A tak jsem šel poprvé v životě do divadla v sandálech, ale na šortky jsem si přeci jen netroufnul a přes bílé tričko jsem ještě před vstupem do budovy přetáhl košili, poněkud pomačkanou z celodenního nošení v batohu.

Již u vchodu do divadla byla znát výrazně uvolněnější atmosféra, než jakou znám Plzně. Byla dána zejména podstatně mladším věkovým průměrem diváků. Řada z nich posedávala na kašně, betonových obrubnících nebo na schodech. Uvaděčka byla ještě oblečena v klasickém kostýmku, ale jinak... Tesilky jsem neviděl nikde. Pánové v košilích tvořili tak polovinu mužského obecenstva, dámy v jednoduchých koktejlových šatech a botách na podpatcích pak nanejvýš čtvrtinu obecenstva ženského. Po chodbách klasické divadelní budovy se stěnami potaženými červeným sametem a s doplňky z pozlaceného vyřezávaného dřeva proudili hlavně lidé v šortkách a minisukních, s tričky s nejrůznějšími nápisy, s ozdobně proděravěnými džínami a pokud šlo o obuv, převažovaly sandály a žabky. Všichni tito diváci pozorně sledovali představení a herce pak odměnili bouřlivým potleskem, doprovázeným výkřiky i pochvalným pískotem, jaký známe z rockových koncertů.

Byl to nevšední zážitek. Ta svoboda a nekonvenčnost mě fascinovala a svým způsobem nadchla. Zároveň jsem ale zjistil, že se mi samotnému daleko víc líbí, když na chodbách alespoň klasických divadel potkávám lidi upravené a tzv. společensky oblečené. Že mám potom z celého večera daleko lepší pocit. Že mi vlastně nejde jen o to představení, ale i o nějaký estetický zážitek ze samotné návštěvy divadelní budovy. Tak nevím, jestli jsem zmoudřel, jak by jistě řekla maminka, anebo stárnu a stávám se konzervativcem, jak určitě dříve či později prohlásí můj syn.