Jiří Stočes: Když jsou prázdniny a není dovolená – co s dětmi?

V úterý ráno jsem nastoupil do autobusu pravidelné linky z Klatov do Plzně. Obvykle je vůz poloprázdný, tentokrát však byl plný dětí příměstského tábora, které jely na výlet kamsi do Plzně, patrně do Techmanie. Šlo vesměs o dítka nejmladšího školního věku, některé seděly na dvousedačkách pohodlně po třech. Objevil jsem poslední prázdné sedadlo vedle malého hubeného kluka s horním rtem plným oparů a nosem odřeným od věčného smrkání, nyní již pečlivě namazaným. Evidentně se taktak vylízal z nějaké letní chřipky. Zatímco ostatní děti hučely jako včely v úle, on celou cestu seděl mlčky u okna a pozoroval ubíhající krajinu. Jistě, mohl to být samotář, kterému takováto situace vyhovuje, daleko spíš však byl jednoduše smutný a odevzdaný. Možná se do té Plzně i trochu těšil, ale vsadil bych se, že raději by zůstal doma. Jen kdyby měl s kým.

Kvůli dospělým se prázdniny dětem zkracují

Nemohu v této souvislosti nevzpomenout na seznam vyvěšený ve školce mého syna. Rodiče do něj zapisovali, kdy budou do školky své děti posílat v červenci a srpnu. Hned u několika jmen byla zaškrtnuta plná polovina prázdnin, u jednoho dokonce celé. Určitě je dobře, když je dítě přes léto ve školce, kterou důvěrně zná, ale na druhou stranu – má ještě cenu vůbec mluvit o prázdninách? Není to už jen jakési letní omezení provozu?

Neznám dítě, které by se na prázdniny netěšilo. A všechny děti si je rozhodně zaslouží, vždyť dnešní nároky na ně jsou výrazně větší než u minulých generací. Problém je v tom, že trvají dva měsíce, zatímco dospělí mají – pominu-li učitele – pouze čtyři, někde pět týdnů dovolené a z nich se ještě týden musí vyšetřit na vánoce a týden na jarní prázdniny.

Když není k dispozici babička a tábor se stává traumatem...

Rodiče tedy ve vztahu k dítěti řeší nerudovskou otázku: Kam s ním? Ideální je samozřejmě odvézt dítě k babičce, ovšem ne vždy a všude jsou babičky k dispozici. Další tradiční možností je letní dětský tábor. Pro řadu dětí je to ten nejlepší zdroj prázdninových zážitků, ne však pro všechny. Výraznou roli přitom hraje věk – počet nadšených táborníků z řad absolventů první třídy základní školy je výrazně menší než u puberťáků. Také je důležité, zda dítě odjíždí na tábor s partou, kterou už dobře zná, například ze skautského oddílu, nebo přichází do zcela neznámého kolektivu utvářeného ad hoc.

Relativně novým, ale stále populárnějším fenoménem jsou již zmíněné příměstské tábory. Děti spí doma, ale přes den je pro ně připraven program a jsou pod dozorem dospělých. Pro mnohé je to ideální řešení, ale opět ne pro všechny. Jakmile chodí dítě někam jen proto, že na něj nikdo z rodiny nemá čas, je to na pováženou.

Moji rodiče řešili prázdniny jakousi střídavou péčí. Dokud jsme my děti samy nechtěly na tábor, byl s námi nejdřív tři týdny táta a pak tři až čtyři týdny máma nebo obráceně. Teprve s odstupem času mi došlo, že tak po řadu let rezignovali na jakoukoli společnou dovolenou. I tak ještě zbyl vždy nejméně týden, kdy jsem s některým z nich chodil do práce či jezdil na služební cesty. V neúplných rodinách však ani takovéto prostřídání realizovat nejde.

Jeden námět do předvolební kampaně

Co s tím? Příští rok nás čekají další parlamentní volby a rodinná politika je oblastí, kde podobně jako ve školství naslibuje každá strana hory doly. Co kdyby se někdo pokusil prosadit, aby třeba rodiče dětí do 10 let mohli mít delší dovolenou. Když pořád zdůrazňujeme, že rodina je základ státu (a to mimochodem v jakémkoliv politickém režimu), tak co kdybychom rodinám umožnili být o prázdninách trochu více spolu? Jasně, existuje tu nebezpečí zneužití, zaměstnavatelé také asi nebudou nadšeni, ale to vše se přeci dá nějak ošetřit. Naše děti nám za to snad stojí, ne?

A ještě douška – doufám, že nějaký chytrák z mého příspěvku nevyvodí, že prázdniny je třeba zkrátit. To by totiž byla ta úplně nejpodlejší zrada!