Jiří Stočes: Nezapomínejme na Čechy, kteří padli za Rakousko-Uhersko!

Zítra oslavíme devadesáté deváté výročí vzniku Československa. Státu, který již neexistuje, ovšem přesto ho považujeme za svůj.

První republika jako mýtus a pozitivní vzor

28. říjen 1918 stále vnímáme jako počátek novodobé české státnosti, jako počátek toho, co existuje přes řadu zvratů dodnes. A protože první Československá republika se vlivem svého zakladatele Tomáše Garrigua Masaryka stala státem demokratickým (a vydržela jím být až do roku 1938), připomínáme si v tento den i tuto demokratickou tradici. Ta nám byla zvláště drahá v době nacistické a potom i komunistické totality. Jen si vzpomeňme na mnohé reminiscence na Masaryka a první republiku v listopadu 1989 a letech těsně následujících. Ostatně, připomínka demokratických tradic první republiky je jistě na místě i v souvislosti s právě uplynulými volbami.

Politické uspořádání nově vzniklého Československa přitom zdaleka nebylo ideální, řada problémů se nevyřešila, ostatně tehdejším politikům k tomu nebylo dáno mnoho času. Vždyť první republika existovala jen necelých dvacet let! Jen tak pro srovnání – od roku 1989, který většina z nás vnímá jako počátek „současné éry“, uběhne v listopadu již let dvacet osm.

Význam, který přikládáme 28. říjnu 1918, odráží nejen skutečnost, že právě v tento den se tradičně udělují státní vyznamenání, ale i různé místní oslavy ve městech a obcích. V Plzni se kromě oficiálního vzpomínkového shromáždění otevírají návštěvníkům muzea, galerie, zahrady a v poslední době i některé průmyslové objekty, jako třeba vodárna – a to buď zadarmo, nebo za symbolickou cenu 28 Kč. Vedle toho se pořádají různé tematické prohlídky města, okružní jízdy historickými vozidly městských dopravních podniků a večer pak Průvod světel. Letos navíc přibude koncert Marie Rottrové na náměstí, pořádaný Plzeňským krajem.

Bojovali za císaře pána. A nevadilo jim to

Jak už jsem naznačil, to, že se stále považujeme za dědice a pokračovatele první republiky, je určitě pozitivní. Přesto je myslím blížící se stoleté výročí vzniku Československa určitou příležitostí k tomu, abychom i tento mezník v dějinách českého národa začali nahlížet méně emocionálně. Abychom byli schopni vnímat, ba ocenit i ty, kteří nestáli na straně vítězů. V prvé řadě jde o české vojáky v rakouských uniformách, kteří za císaře pána padli v první světové válce. Bylo jich odhadem asi 140 tisíc. Pro srovnání – legionářů zemřelo na bojištích první světové války asi pět a půl tisíce, tedy dvacet pět krát méně.

Je pravda, že řada českých vojáků měla s bojem za Rakousko problém a někteří ho řešili úmyslným přechodem do zajetí a případně vstupem do legií. Jak však historikové již mnohokrát připomněli, daleko více bylo těch, kterým účast v rakouské armádě nevadila, ba prokázali v ní mimořádnou odvahu a vytrvalost. A když už padli zajetí, místo na vstup do legií mysleli jen na to, jak se dostat zpátky ke svým rodinám. Rakousko-Uhersko prostě považovali za své, i přes řadu výhrad, které k němu velmi pravděpodobně měli.

První republika měla s padlými za císaře pána logicky problém, glorifikováni byli legionáři. Dodnes tuto schizofrenii názorně demonstrují hojné pomníčky padlým z první světové války po českém venkově. Naprostá většina jmen, která jsou na nich uvedena, patřila místním otcům a synům, kteří zemřeli za Rakousko. Tato skutečnost je však obvykle zamlčena, naopak bývá zdůrazňováno, že dotyční padli za „naši svobodu“, a připojené československé státní symboly jasně ukazují, jakou svobodu měli zadavatelé pomníku na mysli.

I ti na straně poražených si zaslouží naši úctu

Nám ale stoletý odstup od rušných událostí první světové války i vzniku Československa v roce 1918 umožňuje daleko smířlivější pohled. A bude dobře, když zazní právě z Plzně, kde bývala slavná kasárna 35. pěšího pluku rakouské armády, což se dodnes odráží v pojmenování rušných Sadů pětatřicátníků. Zkrátka – tak jako se my dodnes vztahujeme k první republice, mnozí Češi se ještě za první světové války vztahovali k Rakousko-Uhersku a byli ochotni za něj i život položit. Navzdory tomu si i oni zasluhují naši úctu. Až budeme příští týden při Památce zesnulých navštěvovat hřbitovy, vzpomeňme i na ně!