Jiří Stočes: Partu mladých lidí na Šumavě dnes moc nepotkáte. Partu důchodců určitě!

Pobýval jsem nedávno s partou několika spřátelených rodin na Šumavě. Poněvadž je nás i s dětmi šestnáct a letos jsme se na termínu společného prázdninového setkání byli schopni domluvit až na konci června, vzali jsme narychlo zavděk levnou turistickou ubytovnou ve stylové chalupě z 18. století. Hromadné spaní na palandách ve dvou místnostech nám ani v nejmenším nevadilo a jídlo jsme si vařili či pekli povětšinou na ohni venku (výjimkou byla návštěva místní restaurace). Jistý diskomfort – alespoň pro mě – spočíval v jediné toaletě pro všechny muže v chatě a rovněž v jediné sprše s omezenou kapacitou bojleru. Jinak jsem byl ale náramně spokojený. Pohodový pan správce, krásná příroda a v neposlední řadě zajímavá setkání.

V takové turistické chatě totiž neustále potkáváte své spolubydlící – v již zmíněné koupelně, ve společné kuchyňce, na chodbě, u ohniště či na lavičkách před chalupou. Většina z nich přitom pobyde jen krátce, jednu, dvě noci. Někteří přijíždějí svým autem, ale stále ještě byli hojně zastoupeni i pravověrní turisté, pro něž je chata jen záchytným bodem při několikadenním putování po svých.

Malá sociologie českého turisty

Osazenstvo ubytovny představovalo zajímavý sociologický vzorek. K mému překvapení jednoznačně převažovali lidé středního a staršího věku. Odečtu-li jednu rodinu s dětmi školního věku, jeden mladičký pár z Německa a partu čtyř mladých mužů tak možná lehce před třicítkou z Prahy, zbývají už jen dva určitě nejméně čtyřicetiletí kamarádi z německého Chamu, podobně stará manželská dvojice se psem a babičkou a pak celá řada osob důchodového věku. Jedna parta seniorů pocházela z Moravy a skládala se z několika partnerských dvojic. Zjevně fungovala už pěknou řadu desetiletí, neboť její členové často vzpomínali na to, jak trávili prázdniny se svými tehdy ještě malými dětmi. Druhá důchodcovská parta sestávala z nadšených Němců, kteří vyráželi ráno ze všech nejdřív, aby stihli předem vytýčenou trasu. Nepřehlédnutelný byl i sympatický manželský pár – on vysoký, šedivý, v modrobílém pruhovaném tričku a s neustálým úsměvem na tváři, ona poměrně nenápadná, v červenobílém pruhovaném tričku, napadající na nohu staženou kompresní punčochou, přesto však pořád v pohorkách a na odchodu.

Začal jsem si více všímat i lidí, které jsme potkávali na cestách. Rodin s dětmi bylo poměrně dost, druhou nejpočetnější skupinu návštěvníků Šumavy však podle všeho představují právě skupiny důchodců či osob nad 50 let. Party mladých lidí jsem viděl zřídka, a když, tak na kolech. S batohem na zádech jsem zaregistroval pouze několik mladých zamilovaných dvojic, ale skupinu středoškoláků či vysokoškoláků ani jednu.

Co se v mládí naučíš, ve stáří najdeš…

V mém dospívání přitom hrály prázdninové vandry, puťáky a přechody hor s kamarády (a kamarádkami) naprosto zásadní roli. Podobně to určitě vnímají i ti, kteří se narodili dříve než já. Vyrůstali jsme za bolševika a jiné možnosti, jak objevovat svět, jsme neměli. Dnešní mladí už zjevně tráví prázdniny jinak. Možná cestují po zahraničí, možná se účastní různých letních kursů a škol, které tehdy neexistovaly, možná makají na brigádách ještě více než my, a možná, že sedí doma u všech těch krabiček s tlačítky (či dotykovými obrazovkami) a hltají nějakou virtuální realitu. Nevím a nechci je nijak soudit.

Sám sebe bych ale za nějakých deset, dvacet či třicet let viděl nesmírně rád v nějaké z těch part seniorů, které jak jen mohou, vyrazí po vlastech českých na společnou túru. A náramně se přitom baví, hecují, vzpomínají a občas se dojmou. Tímto jim všem vysekávám poklonu a zdravím je sokolským „Nazdar“, trampským „Ahoj“ i skautským (a ukradeným pionýrským) „Buď připraven“!