Jiří Stočes: Plzeňské muzeum bylo 34 let v rekonstrukci. Teď je konečně celé otevřené!

Plzeňské muzeum vzniklo roku 1878. O deset let později bylo na základě rozsáhlých shromážděných sbírek rozděleno na dvě – historické a uměleckoprůmyslové. Ředitel druhého z nich, Josef Škorpil, navrhl novou budovu pro obě muzea v rohu původního městského opevnění nad Královským jezem, u nějž se od Radbuzy oddělovala později zasypaná Mlýnská strouha.

Roku 1896 se začalo stavět, za dva roky byla hrubá stavba hotová a v roce 1901 se mohly stěhovat sbírky. První návštěvníky budova přivítala ovšem až v roce 1913. Obě plzeňská muzea, k nimž záhy ještě přibylo na náměstí muzeum národopisné, měla respekt nejen kvůli svým sbírkám, ale i mimořádným osobnostem – vedle Škorpila jimi byli třeba Fridolín Macháček, Jindřich Čadík nebo z národopisu Ladislav Lábek.

Zavřené muzeum ztrácí smysl

V dobách mého dětství a mládí se však v Plzni mluvilo o muzeu pouze jako o jistém orientačním bodě. Od roku 1984 byla totiž budova již opět sjednoceného muzea v Kopeckého sadech z důvodu rekonstrukce uzavřena. Historických nemovitostí, které nechala komunistická správa města zchátrat a posléze zbořit, byla v té době celá řada. To, že muzeum nenásledovalo osud třeba nedalekého Malého (původně Německého) divadla, zbořeného v roce 1977, bylo možné označit za dotek štěstěny, ne-li přímo zázrak. Jenže – jakékoli stavební práce v době plánovaného hospodářství trvaly velmi dlouho a zpravidla nevynikaly kvalitou použitých materiálů, ani řemeslné práce. Mnozí Plzeňané proto tušili, že se otevření opraveného muzea, pokud k němu vůbec kdy dojde, nemusí dožít.

Do muzea jen na přednášku nebo raut?

Ani po převratu v roce 1989 nebyla rekonstrukce muzea zrovna prioritou, přeci jen však nabrala na větší intenzitě. Konečně roku 1998, tedy po dlouhých čtrnácti letech, byla budova Západočeského muzea v Plzni znovu otevřena pro veřejnost. To byl jistě velký úspěch, ovšem je třeba konstatovat, že rekonstrukce ještě zdaleka hotova nebyla a hlavně – kromě souboru městské zbrojnice se budova využívala pouze ke krátkodobým výstavám, částečně dovezeným odjinud, a poté k nejrůznějším pronájmům. Spíše než na výstavu tak mnozí Plzeňané dorazili do muzea na přednášku, koncert, raut či na svatbu. Ke skutečné obnově muzea byla ještě dlouhá cesta.

Duší muzea jsou stálé expozice

Tím, co dává muzeu duši, jsou totiž stálé expozice, které se váží k danému místu či regionu. Kvůli nim muzea vznikala, jejich prostřednictvím mohou nejlépe plnit svoji osvětovou úlohu. Adjektivum „stálá“ se přitom vztahuje spíše k tematickému zaměření expozice než k její podobě. Kvalitní stálá expozice se průběžně inovuje. Předpokladem pro to je ovšem vhodně stanovená koncepce.

První stálou expozicí Západočeského muzea v Plzni po znovuotevření jeho hlavní budovy byla již zmíněná městská zbrojnice. Na stálou historickou expozici ke starším dějinám Plzně a okolí jsme si museli počkat až do roku 2013. Záhy následovala stálá expozice archeologů. Konečně na počátku letošního listopadu byla slavnostně otevřena stálá expozice uměleckoprůmyslového oddělení.

Na rozsáhlé ploše podkroví muzea je prezentována zhruba desetina mimořádně bohatých sbírek skla, porcelánu, keramiky, uměleckého kovářství, řezbářství či hodinářství, plakátů a grafických listů či církevního umění. Za zvláštní pozornost stojí i ukázky antického užitého umění a předměty z Předního a Dálného východu. To vše je umístěno v historických repasovaných vitrínách záměrně bez popisků, které jsou k dohledání na přiložených seznamech. Historický interiér expozice decentně doplňují stojany s dotykovými obrazovkami, v nichž se pro ty, kteří chtějí vědět více, skrývá propracovaný průvodce expozicí v několika tematických variantách.

Dlouhodobá rekonstrukce budiž mementem

Touto expozicí tak byla konečně zacelena rána, kterou plzeňskému muzeu zasadila komunistická správa věcí veřejných. Teprve letos v listopadu, tedy 34 let od jeho „dočasného uzavření“, byla rekonstrukce muzea dokončena i z hlediska jeho obsahu. Západočeské muzeum tak opět v plné míře plní úlohu, kterou v městském organismu má a kterou známe z doby jeho největší slávy. Do budoucna nám to budiž mementem – kolik času a úsilí je třeba k tomu, abychom napravili něco, co bylo v minulosti zanedbáno!