Jiří Stočes: Prázdniny podle Myše
Prázdniny jsou na svém začátku a ti starší z nás při jejich trávení někdy vzpomínají na bezstarostné dětství. Podobně jako Jiří Stočes ve svém fejetonu.
Všichni mu říkali Myš. Ten Myš. Kde k té přezdívce přišel, jsem se ho nikdy nezeptal. Byl jsem v té prázdninové partě za zajíce – právě jsem skončil základku, takže jsem byl rád, že mě ostatní středoškoláci vůbec brali mezi sebe.
Myš má dlouhé prsty
Právě dlouhé, šlachovité prsty byly u Myše to vůbec nejvýraznější. Jen málokdy totiž zůstávaly v klidu. Myš s nimi neustále poklepával do různých rytmů, které mu běžely hlavou. Ostatně jakýsi křečovitý rytmický tanec občas cukal celým jeho tělem. Pomocí prstů také doprovázel svůj ústní projev výraznými a často neobvyklými gesty. Když měl naopak poslouchat, alespoň se těmi dlouhými prsty různě drbal či v nich něco žmoulal.
Myš patřil v naší partě k místním, kteří byli sice v menšině, ale na druhou stranu představovali nositele kontinuity celého společenství. Vzpomínám, jak nás vzal jednou večer k sobě domů. Jeho rodiče byli zrovna kdesi na dovolené. Velmi jednoduše zařízenému pokoji v patře rodinného domu vévodilo koncertní křídlo a terasa směrem do ulice. Myš se celkem snadno nechal ukecat, sedl za klavír a hrál – od rokenrolu, přes staré jazzovky, až po písničky Osvobozeného divadla a Semaforu. A hrál skvěle. Najednou to jeho neustálé mrskání dlouhými prsty dostalo řád i výraz. Poslouchal jsem ho na terase, koukal do spoře osvětlené ulice, občas si podupával do rytmu, broukal slova písní a cítil se šťastný. O kvalitě Myšovy hudební produkce ostatně svědčilo i to, že nám nikdo ze sousedů v té ulici nepřišel vynadat, ačkoli už bylo k půlnoci.
Podstatou prázdnin je osvobození se od času
V tom mě napadlo, že už bych asi měl jít domů spát. Brzy ráno jsem totiž vstával na brigádu. Nesměle jsem se otázal, jestli někdo neví, kolik je hodin. Myš přestal hrát, nechápavě se na mě podíval a povídá: „Proč tě probůh zajímají hodiny? Jsou přece prázdniny!“ Naštěstí jsem nebyl sám, komu nedocházela logická souvislost obou právě vyslovených vět, a tak se nám dostalo výkladu.
Podstatou prázdnin bylo podle Myše zrušení diktatury času. Konečně se člověk může v čase pohybovat zcela svobodně. On sám prý své hodinky i budík první den prázdnin uloží do šuplíku a vyndá je až na jejich konci. Když chce vstávat, vstane, když má hlad, nají se, když je unavený, spí. Vše dělá spontánně, bez ohledu na čas. K základní orientaci mu bohatě stačí dělení dne na ráno, zhruba poledne, večer a noc. Dokonce prý ani tehdy, když chce někam jet, se na hodinky nepodívá. Prostě dojde na nádraží a počká tam na nejbližší vlak.
Nejdřív jsem si myslel, že Myš prostě kecá, ale pak jsem si postupně všiml, že skutečně nikdy neměl u sebe hodinky (mobily tehdy ještě vůbec neexistovaly), nikdy se nikoho na hodiny neptal a vždy přicházel nečekaně, jako by šel zrovna okolo. Zásadně se vyhýbal pevně stanoveným srazům, a když už k němu byl donucen, vždy si domluvil někoho, kdo se pro něj cestou na ten sraz zastavil. Pozvolna jsem mu to s těmi hodinkami v šuplíku začínal věřit.
Prázdniny podle Myše rozhodně zkuste
O několik let později jsme tu Myšovu ideu prázdnin na jednom týdenním puťáku s úplně jinou partou zkusili. Zpočátku jsme z toho byli trochu nervózní, ale pak – ten pocit je vážně skvělý. Dojde Vám to nejpozději ve chvíli, kdy se časem musíte začít zase řídit. Jistě, na takové dovolené mnoho nestihnete, moc toho neuvidíte, asi i těch zážitků bude méně. Zvenku viděno, může to vypadat jako promarněný čas. Jenže on není promarněný, je ignorovaný. Prostě se stanete na času nezávislí.
Čím jsem starší, tím hůř si dokážu takovéto prázdniny podle Myše přes léto pro sebe „urvat“. Zároveň ale o to více po nich toužím, a když se to – třeba alespoň na víkend – povede, dokážu si to nesmírně užít. Vřele doporučuji.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.