Jiří Stočes: Sláva autobusákům ze Stříbra! Zachránili mezinárodní exkurzi do Sudet

Dvakrát do roka pořádám pro své studenty a kolegy jednodenní exkurzi do pohraničí. Tímto geografickým pojmem bývá označováno území obývané do roku 1945 převážně německy mluvícím obyvatelstvem. O blízkost hranic přitom zjevně tolik nejde – stačí uvést dříve německy mluvící Žlutice či Žihli ve vnitrozemí nebo naopak skutečně příhraniční, ovšem vždy většinově české Chodsko. Pojem „pohraničí“ tak vlastně manipuluje historickou pamětí. Jakoby se snažil zakrýt svůj pravý smysl.

Legenda o statečném strojvůdci

Za cíle exkurzí vybírám zaniklé vsi, zbořené kostely, urbanisticky zohavená centra měst, dávno nečitelné památníky, opuštěné průmyslové objekty apod. Snažím se ukázat, jak je zdejší krajina dodnes poznamenána téměř totální výměnou obyvatelstva před 70 lety. Všímáme si ale i specifik poválečného osídlení a v neposlední řadě chceme co nejvíce okusit, jak se v daném místě žije dnes. I proto chodíme hodně pěšky a používáme veřejnou dopravu. Nad jejím stavem, zvláště právě v bývalých Sudetech, jsem už ve svých fejetonech nejednou veřejně naříkal. Mizernou veřejnou dopravní síť a infrastrukturu leckde ještě umocňuje neochotný personál. Na druhou stranu ale právě personál může cestování vlakem či autobusem výrazně zpříjemnit.

Asi před půl rokem jsem vyslechl od jedné cestující v lokálce ze Svojšína do Boru zajímavou historku. Jednou prý centrální dispečink nařídil, aby lokálka odjela ze Svojšína podle jízdního řádu a nečekala na zpožděný přípoj od Plzně. Strojvůdce lokálky však prý odmítl uposlechnout a počkal. Pro neznalé je nutno doplnit, že počet cestujících, kteří ve Svojšíně do lokálky přestupují, se obvykle pohybuje v řádu jednotek, a že mezi Svojšínem a Borem jedou pouze tři motoráky denně a jen čtyři dny v týdnu. I kdyby legenda o statečném strojvůdci neměla reálný základ, vypovídá o stavu veřejné dopravy na Tachovsku mnohé.

Drama z autobusového nádraží ve Stříbře

Podobnou situaci jsme zažili na naší poslední exkurzi. Vlakem jsme dojeli do Stříbra, odtud měl navazovat autobus do Černošína. Autobus u nádraží skutečně stál, ovšem jednalo se o městkou dopravu po Stříbře. Po dalším autobuse ani památky, nic o něm nevěděl ani řidič oné městské linky. Na jeho radu jsme tedy dojeli k poště a přeběhli k autobusovému nádraží. Tam jsme zjistili, že autobus do Černošína před několika minutami odjel, což nám potvrdila i paní podávající v malé kanceláři informace. Další spoj jel až odpoledne.

Plni spravedlivého hněvu jsme dotyčnou dámu opakovaně upozorňovali na absenci černošínského autobusu u vlakového nádraží, připojili jsme i nářky nad zkaženou exkurzí. Zdůraznili jsme, že jde o univerzitní akci se zahraniční účastí, neboť s námi jel rakouský lektor a kolegyně z Itálie, která se den předtím účastnila v Plzni literárního semináře. Že nás je dohromady pouze sedm, jsme přiznali až na přímý dotaz a k naší úlevě to nehrálo žádnou roli.

Paní z informací zavolala jakémusi dispečerovi, který – jestli jsem to dobře pochopil – měl v té době volno kvůli účasti na pohřbu. Navzdory tomu začal energicky konat a do deseti minut byl přistaven mikrobus v barvách ČSAD, který nás oněch 12 km do Černošína odvezl. Jeho řidič byl navíc úslužný a komunikativní, což se u této profese v tuzemsku objevuje jen velmi vzácně. Peníze za jízdné odmítl a ještě se za vzniklou situaci jménem podniku omlouval.

Nestojí to za řeč? Ale ano!

Exkurze se tak nakonec vydařila. Vylezli jsme na Vlčí horu, do krajiny promítli bitvu u Třebele a nakonec sestoupili do zaniklého, ale díky mohutným zříceninám domů stále dobře patrného Záhoří. Nic z toho bychom neviděli, nebýt „záchranné akce“ tří pracovníků ČSAD ve Stříbře. Můžete namítnout, že pouze napravovali chybu svého kolegy a že nás do cíle dovezli s nemalým zpožděním... Kdo však jezdí pravidelně veřejnou dopravou, zvláště pak v tzv. pohraničí, ten ví, že si tihle stříbrští autobusáci zaslouží vstoupit do místních legend úplně stejně jako hrdinný strojvůdce lokálky ze Svojšína do Boru.