Lubomír Stejskal: Havlova lavička jako řešení dilematu

Nevelké karlovarské Sady Karla IV. začínají být exponovaným místem. Letos v květnu tomu bylo šedesát let, co se jejich součástí stal pomník Otce vlasti. Tou dobou už ležela na tamní radnici neobvyklá žádost tureckého velvyslance. Pan ambasador by byl rád, kdyby někde v těchto místech mohla stát socha jiného otce. Mustafy Kemala Atatürka, zakladatele moderní turecké republiky, Všeobecně, byť ne jazykově zcela správně, nazývaného Otec Turků. Důvodem k navrhované instalaci sochy je Atatürkův pobyt v jednom z karlovarských hotelů. Jako vhodné místo se mohou jevit právě zmíněné sady ležící v jeho těsné blízkosti.

Nejde ovšem pouze o lokalitu, ale o širší souvislosti. Zásadně proti této myšlence jsou Arméni, jako národ oběť tureckého masakru často definovaného slovem genocida. Zvážit je nutné také vhodnost záměru: zda právě Atatürk je tím, s kým by se měl Největší Čech dělit o pozornost současníků. Pro magistrát je to v každém případě dilema.

Dobrým východiskem a ještě lepším kompromisem se zdá být to, co se stalo během letošního filmového festivalu. Na opačném konci sadů, než stojí panovníkova socha, byla instalována Lavička Václava Havla. Meditační místo se dvěma židlemi spojenými s kulatým stolkem, jehož středem prochází český národní strom. Symbolika je víc než srozumitelná. Takto pojatá vzpomínka na obě osobnosti našeho národa má i v historickém kontextu svůj hluboký smysl. Stejně tak zjevná je skutečnost, že do této koncepce se sotva hodí pomník kohokoli dalšího. Tím méně socha osobnosti národa tureckého.