Lubomír Stejskal: Posrpnová lež

Jmenuje se Belinda Benčičová. Pro většinu spotovních fanoušků skvělá švýcarská tenistka. Vítězka dvouhry torontského turnaje z minulého týdne. Má však ještě jednu přidanou hodnotu. Dědeček s babičkou a svým synem, jejím pozdějším otcem, emigrovali. V roce 1968. Z Československa do Švýcarska. Jak napsal slovenský web Plusko před dvěma lety: „Tak jako mnozí jiní, nebrali příchod sovětských vojsk jako bratrskou pomoc.“ To je jedno z klíčových poselství dnešního výročí.

Dvacátého prvního srpna 1968 došlo v naší zemi k tomu, pro co tehdy existovaly dva termíny: invaze a okupace. Výjimkou byla hrstka prokremelských kolaborantů. Pro ně bylo vojenské přepadení republiky bratrskou pomocí. Ne ledajakou, ale internacionální. Však těch invazních zemí bylo pět.

Netrvalo dlouho a došlo k morální tragédii. Zrádci a přisluhovači Moskvy vyhráli. Z rozhodnutí vedení státu a vládnoucí komunistické strany byl termín okupace zapovězen. Obsazení Československa bylo oficiálně interpretováno jako bratrská pomoc. Paradoxně těmi, kdo se stali jeho obětí – a komu lidé až bezmezně důvěřovali. Národu byla nalomena páteř, prožil nepopsatelnou bezmoc, frustraci, beznaděj. Důsledky posrpnového terminologického salta mortale odstartovaly další vlnu emigrace: nejsilnější od komunistého převratu z února 1948. Každý z desítek tisíců osudů byl jiný, ale tato lež je jejich společným jmenovatelem.

Řečeno v nadsázce: také proto je Belinda Benčičová tenistkou švýcarskou a nikoli slovenskou.