Názor: Liduschka svádí, kouše a rýpe do diváků. Kdo má právo ji soudit?

Autoři „Liduschky“ jsou výrazné osobnosti. Hudební skladatel Aleš Březina a dramatik Karel Steigerwald. Zde je pokus o letmý a neúplný přehled západočeských setkání s tvůrci: v Plzni mohlo publikum vidět v programu Mezinárodního festivalu Divadlo mimořádný komorní opus Aleše Březiny „Zítra se bude“ o Miladě Horákové. Her Karla Steigerwalda si Plzeň moc neužila – naposledy to byla zřejmě „Tatarská pouť“, která měla premiéru 22. dubna 1989 v klubu Komorního divadla. Západočeské divadlo v Chebu je na tom lépe, před dvěma lety derniérovalo jeho politický kabaret „Horáková, Gottwald“. A už z téhle předehry je jasné, že publikum nečeká rozkošná kolovrátková selanka.

Aby nebyla mýlka: tvůrci se nevysmívají žánru. Zkoumají a využívají jeho nabídku, včetně jeho sklonu malovat děj tlustým štětcem, a dále ji po svém rozvíjejí. Myslí na prostor a vytvořili velké plátno opravdu vhodné do Nového divadla, což stále ještě není zcela samozřejmé.

Nároky na soubor kladou nemalé; ale ukázalo se, že soubor je schopen v takové zkoušce obstát. Sólisté i sbor jsou v dobré kondici a s nasazením plní svěřené úkoly. Byť se asi některým zúčastněným občas vzpírá slovník v hrdle, poznat to není – a to je profesionální. Vulgarity se kumulují zvláště v textu jedné z písní. Nejsou naschválem, přímočaře interpretují vztah herečky a nacistického pohlavára. Tečka. Jenže. Toto je přímo exemplární případ, kdy vše by bylo jasné, kdyby nemátla režie. Totiž: první pohlavní setkání Lídy a Goebbelse není divadelně nijak řešené, takže herci po sobě oblečení neeroticky tlapkají a výsledek je rozpačitý. Jak ale pak rozumět Goebbelsově písni, co všechno spolu prováděli? Vymýšlí si? Nebo nás režie uvádí neúmyslně v omyl? Takových nijakých míst, kdy zrovna neúřaduje choreografie a zpěv, bychom našli víc.

Alžbeta Bartošová (Baarová), Petr Jeništa (Goebbels)

Tak se raději vraťme ke špičkovým a provokativním současným českým autorům. Takovým, kteří nemají potřebu vyhýbat se uhlazeně konfliktům a ostrým řezům a doslovovat do zpitomění. Pokud obehrávají motiv, ukáže se, že ho posouvá pokaždé jiný kontext – to je případ několikrát zpívané písně Lídy Baarové o tom, jak je jedinečná.

Ukázalo se, že ani muzikál nemusí přestat bavit, i když kouše, kašle na popisnost a posílá do publika sarkastické ozvěny dějinných událostí českého časoprostoru. Už je čas, říká inscenace. Je čas ohlédnout se za stoletím, které je stále ještě obtížné jmenovat jako minulé. Ale vzdaluje se nám a jeho reflexe je čím dál víc třeba, jak ukazují časy přítomné.

Je nutné, aby oblastní divadlo nerezignovalo a soustavně vytvářelo prostor pro vznik takových inscenací a ve všech souborech. Divadlo má i jiné úkoly, než nezávazně bavit, a to i v případě lehkonohé Múzy.

Na konci toho všeho je divák. A takový divák, který nestojí o markýrované city a kašírované drama a naopak se nebojí slyšet o svém horším já – takový divák by se měl nechat od Liduschky rafnout.