Nová vlna šedesátých na sklonku vln devadesátých

Vypravěč tohoto příběhu měl vlnité vlasy pod ramena, byl intelektuál ve vytahaném svetru a navštěvoval kina, biografy. Tehdy to bylo v módě - filmový klub v kině Ráj. V kině Eden.

Každé úterý to bylo. Drobný zavalitý hipster (v absolutně nehipsterských obroučkách brýlí) tam pouštěl filmy, které dával do souvislostí tehdejší doby a vysvětloval stovkám hltavců, diváků, kdo je natočil, nasnímal a proč vůbec ta díla vznikla. Velká jména ze závěrečných titulků dostávala kontury a tváře.

Mladý, tehdy vlasatý intelektuál pečlivě poslouchal na vrzajícím křesílku každé slovo, aby se pak mohl vytahovat před vrstevníky, kteří chodili do kina na rande, sahat na džíny a natužené ofiny spolužaček. On chodil za uměním.

Tehdy to tak chápal. Po řadě filmů, dramat, ale přišlo něco, co nečekal. Jednoho dne usedl v kině na filmu, který natočil Jacques Tati. Groteska v tom nejlepším slova smyslu. Znáte to, uklouznutí na banánové slupce a tak.

Intelektuál s vlasy pod ramena, se smál na tu první, groteskní a první chytrou signální. Začal chápat, že film a umění není jenom klišé, že film je umění, i když se nejedná o drásavost nitra. Poštovský panáček vyjel do světa a podsaditý muž s vědoucím úsměvem ukázal, že film je umění, i když se u něj mohou diváci bavit – byť jim trochu tuhne úsměv na rtech.

Pak přišlo období, kdy se, už méně vlasatý intelektuál, začal s uznávaným filmovým hipsterem dohadovat. Elévovi sice ubývaly vlasy, ale narostl mu hřebínek. Začal nesouhlasit. Nepokorně, neznale, troufale. Bylo to v době, kdy spolu začali intenzivněji pracovat. Na filmovém festivalu Finále Plzeň, kde se ze zásadní postavy filmového dění v Plzni stal programový ředitel. Kdy se Filmový klub i jeho diváci přestěhovali z Edenu do Besedy, kdy se tam přestěhoval i festival Finále Plzeň. Sešlo se to tehdy. A za programovým ředitelem začaly jezdit velké osobnosti českého filmu. Zaslouženě, stál u znovuzrození té, zprvu malé filmové slavnosti, ze které se později, pod jeho programovým vedením, stala filmová událost, která zajímala i za hranicemi.

A floutek a rozumbrada s dlouhými nepěstěnými vlasy mu vysvětloval, jak hluboce se často mýlí. Že je potřeba jít s dobou a hledat nové výrazy. A vousatý programový ředitel se tehdy usmál, pohlédl na nafoukaného mladíka skrz své brýle a se špetkou ironie v hlase řekl: „Film svůj výraz našel už dávno. To my hledáme svůj výraz, svojí cestu a svůj cíl. Neustávej.“

Mladíkovi ten neochvějný hřebínek spadl. Stál nedobrovolně i dobrovolně nahatý. Ale styděl se jen malinko. Protože ho z fraku, žaketu nebo prostě jen obleku svlékl Honza Kastner. Hipster, který předběhl svou dobu, který chtěl a uměl žít, který se chtěl a uměl smát.

Měj se tam co nejlíp, ve filmovým nebi, neztrať svou ironii a humor. Naučils mě hodně. A jak se teď módně říká: „Vidíme se!“

Stejskat se nám bude!