Radek Diestler: Dole v dole po dvaceti letech
Jedno pozapomenuté výročí připomíná ve svém dnešním příspěvku Radek Diestler. Má název „Dole v dole po dvaceti letech".
Na to výročí už skoro všichni zapomněli. Na Den nezávislosti uteklo přesně dvacet let od prvního velkého letního hudebního festivalu pod širým nebem v porevolučních Čechách. Pardon, v Československu: tehdy mu ještě zbývalo půl roku života.
Konal se v Mostě, ve slavném povrchovém dole Ležáky, nad kterým stojí proslulý děkanský kostel, odvezený sem na škodováckých pásech ze zničeného starého Mostu. Jmenoval se Rock for Life a pokryl se hérostratovskou slávou. Prozradím pointu: byl to jeden z největších průšvihů rané festivalové éry. Dluhy po něm překročily částku čtyř milionů Ká čé es, což tehdy byly sakra jiné peníze než dnes. Časopis Rock & Pop, který ho pořádal a do kterého jsem pak po letech přišel, to málem zabilo.
Shodou okolností to byl i můj první festival. Jistě, byl jsem předtím párkrát na Portě, ale to se nepočítá, neb jsem tam chodil z domova. A k takovému festivalu patří i cesta tam a zase zpátky a vytržení z obvyklých kulis a životních rytmů.
Už cesta tam byla památihodná. Vyrazil jsem z Plzně stopem, poprvé tímhle směrem. V poslední fázi jsem zatuhl v Žatci, kdo se vyzná, ví, že se v něm stopuje blbě. Z problému mne vytáhlo otřískané vozidlo značky Moskvič, obsazené početnou rodinou příslušníků zdejšího kmene Chánovanů. Vlastence statečné, lačné utvrzení se v oblíbených českých stereotypech, zklamu: byli to milý lidi a rád na ně vzpomínám.
V Mostě jsem byl ten den poprvé v životě a vyložen u hotelu Murom, kde bydlely kapely a štáb festivalu, nechápal jsem, která bije. Víme, Plzeň té doby byla ještě městem povýtce nevábným, ale dávka mosteckých reálií, naservírovaná po průjezdu rozbitými chmelařskými vesnicemi, byla infarktová. Rozhodl jsem se neutralizovat ty vjemy nějakými nápoji. V první krčmě seděly malebné typy, které jako by vypadly ze známého severočeského sociálního románu Jana Pelce A bude hůř, který se rok předtím stal hitem knižního trhu. Most!
O kus dál se na obzoru objevil kostel a vedle důl. To byl vrchol. Jasně, že jsem znal fotky, filmy, ale vidět to na vlastní oči... na jaře toho roku vyšel poslední díl Pána prstenů, a tady měl člověk Mordor jak na dlani. Po vzoru Froda Pytlíka vydal jsem se dovnitř.
To ještě svítil slunec. Než jsem došel přes řetěz drsanské ochranky do dolu, přihnala se od Krušných hor na obzoru brutální průtrž. Dnes, když jsem zvyklý z bahenních lázní v Glastonbury, už mi to tak nepřijde. Ale tehdy jsem ještě nebyl dost otrlý, a popatřiv na jámu pekel plnou bláta z hlušiny, vyděsil jsem se. Co já tady budu celou tu dobu dělat?
Festival měl začít ve čtyři odpoledne – první byl mimochodem Kabát, tehdy ještě kapela lokálního dosahu - a končit někdy ve tři ráno. Ve čtyři přestalo pršet, ale hrát se začalo až v šest. Po dešti se udělala pěkná zima. Podle pozdějších odhadů bylo v areálu, který připomínal svažitý appelplac v nějakém kárném táboře, dva-tři tisíce lidí. Opticky nic moc, postupně se jejich počet zdvojnásobil. To jsem ještě neznal původní odhady, se kterými se operovalo v jednání s různými subjekty: v nich létalo i šedesát tisíc návštěvníků (dokumentace k akci je možná dodnes v jednom sklepě v Praze-Libni). Ten den probíhaly v Mostě na autodromu závody, početně navštívené bohatými Němci zpoza hor. Pořadatelé počítali s tím, že se po skončení zajdou podívat a pustí chlup. Tenhle předpoklad ale hrubě nevyšel, jako ostatně mnohé.
Na pódiu se zatím střídaly tuzemské kapely: jedna dokonce z Plzně, Pestalozzi, možná račte pamatovat. Uřízli si tam pěknou kšandu. První ranou po dešti byla dvouhodinová zvukovka hlavních hvězd festivalu Nazareth, kterou si umělci až ze Skotska usmysleli někdy v osm. Festivalu spadl řemen. Aby toho nebylo málo, o půlnoci, při skvělé anglické kapele Mondo Popless, se přihnal další slejvák. A pršelo tři hodiny, a durch. Až do konce. Ten nastal v hodině mezi psem a vlkem. Anglická kytarovka Senseless Things byla tehdy na vrcholu sil, trendy zboží první jakosti, ale kdo měl ještě sílu ji vidět? Já ne. Došel jsem měsíční krajinou na první ranní vlak a ještě v Mostu vytuhl. Dodnes si pamatuji, jak jsem vylezl někdy v sedm ráno v Plzni na nádraží a kusy bahna ze mne padaly ještě na refýži pod Hamburkem.
Letos jsem si na ten zážitek vzpomněl v podobných industriálních kulisách dolu Hlubina na festivalu Colours Of Ostrava. Mimochodem: mohl bych posloužit vypečenými historkami, s Plzeňáky v hlavní roli, ale toto je cudná veřejnoprávní vysílačka, takže historky nebudou. Byla to na tuzemské poměry velká akce, profesionálně ošéfovaná. Jeden si tam uvědomil, jaký lán cesty za těch dvacet let tuzemské hudební festivaly pod širým nebem urazily. A že stojí za to připomenout, jak krušné a mnohdy dramatické byly jejich první kroky.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
