Radek Diestler: Porta? V Plzni vzpomínkám neutečete!

Náš dům stojí na kraji Skvrňan. Z balkónu je impozantní výhled na Lochotín (a z druhé strany zas na Škodovku: a teď si představte, jak tyhle pohledy v dětství a dospívání střídáte, den co den, rok co rok. Nemůže to ve vás nenechat stopu). Když přijedu na rodnou hroudu, občas tam v noci postávám. Občas k nám přes pole dolehnou zvuky z lochotínského amfiteátru. Když jsem vyrůstal, slýchali jsme takhle na začátku léta Portu.

Klíčová Porta 89

Dnes už je to pryč. Festival, který v 80. letech minulého století spojil své osudy s Plzní, už není. Tedy v Plzni, aby bylo jasno. Žije na odpočinku v ústraní a z jeho plzeňské kapitoly se stala historie. Námět na knihy, dokumenty, výstavy. Jako je třeba ta, která právě končí v chebském Retromuseu.

Taky jsem si v ní smočil. Popmuseum, náš hudebně zábavný okrašlovací spolek, na ni přispěl exponátem a kontaktem. Neříkám to, abych se vytahoval, kde jsem všude byl a od čeho všeho mám klíče. Chci na tom demonstrovat, že Portě daleko neutečete.

Archivní záběr z Plzeňské Porty|foto: archiv Popmusea

Nejsem její extra pamětník, po Plzni v tomhle ohledu pobíhají – nebo se šourají, patříce již mezi dříve narozené – kvalifikovanější. Byl jsem na ní všeho všudy třikrát, poprvé v roce 1989. Někde ve Skvrňanech je strojopis plný dojmů, které jsem si tehdy uspořádal a sepsal. Je to nevýslovně telecí, ale autentické. Kdybych byl býval věděl, že se takovými budu jednou živit!

Historie toho ročníku je známá. Největší návštěvy. Památná Dvorana na Lochotíně, při níž, slovy Internacionály, cosi dunělo v jícnu temně. Nedávno jsem sehnal kompletní záznam toho večera: pokud chce člověk proniknout do ducha a nálad posledních měsíců před listopadem 89, má tu neobyčejně působivý materiál. A pak spory o tom, že folk Portu spolk, a otevřené dopisy některých folkařů, že s Portou nechtějí mít nic společného, neb je moc mamutí, moc konformní, moc vzdálená původním ideálům... V podstatě jsme byli tak trochu svědky toho, co letos potkalo podobně mamutí podnik Colours Of Ostrava. Akorát tam místo Socialistického svazu mládeže hraje hlavního padoucha zlá kapitalistická korporace a volení zástupci lidu.

Symbióza Porty a Plzně

Tohle je jasné. Co už ale propadá sítem času, je symbióza Porty a Plzně. Porta je v mnoha ohledech nejblíž modelu hudebního festivalu, jak ho známe dnes. A to platí, i co se týče soužití s hostitelským městem. V tomhle případě se jednalo o soužití prospěšné: Plzeň těch let nebyla moc gustovní město, zelená invaze jí ale dala na pár dní dost jiný náboj. Možná jsem starý kedl a trochu si to idealizuju, ale paměti neporučíš.

Pak čas oponou trhl a změněn svět. Šel jsem tam ještě dvakrát, zažil vpád raného kapitalismu na festival, i to, jak se v něm odrážely turbulence doby. Najednou tam člověk mohl vidět krišňáky a skinheady. Zároveň se organismus festivalu otřásal spory o značku, a začali mizet lidi. Čím dál tím víc. V jednadevadesátém jsem se zvedl i já, mé folkáčské období už bylo ostatně fuč. Rok na to se odstěhovala i Porta.

Dodnes Portu potkávám

Asi tři roky na to jsem v Plzni hostil jednu slečnu. Na náměstí se zrovna znemožňoval Saracénský čert: obratně jsme se spektáklu vyhnuli a vraceli se domů. Cestou kolem výstaviště zaslechli jsme zvuky. „Jo ona se sem vlastně vrátila Porta,“ povídám. Šli jsme se tam podívat, pustili nás bez placení, nějak to celé končilo nebo co. Na lavičkách dnes už neexistujícího amfiteátru se tísnily žalostné zbytky portovního národa. Ze všeho nejvíc to připomínalo tryznu. Po půl hodině jsme šli pryč.

Myslel jsem si, že je to konec. Jenže festival v kapesních podmínkách přežil v Plzni dalších šest ročníků. Přes Jihlavu pak dokočoval do Řevnic, kde je dnes. Jezdí tam bratr, který s folkáči kolaboruje jak ministr Moravec, podílí se na jejím chodu a velmi si to pochvaluje. Já sbírám nahrávky a v Popmuseu opečovávám fragmenty její bývalé slávy. Portě zkrátka daleko neutečete.