Řemesla na západě Čech: ševcovství

Švec Jindřich Šťavík - Foto: Jiří Blažek

Švec Jindřich ŠťavíkFoto: Jiří Blažek

Už v pravěku se naši předkové museli postarat, aby měli nohy v teple. Pračlověk vyráběl obuv nejprve z lýčí pak ze slámy či dřeva a také ze zvířecí kůže. Zpočátku to byla kůže surová a nevyčiněná, později ji lidé dokázali zpracovávat, což vedlo k větší trvanlivosti i zvýšení pohodlí. Z historického hlediska došlo v Evropě k většímu rozmachu tohoto odvětví zhruba v 11. století. Zruční řemeslníci, kteří rozuměli koželužství, pak dokázali boty šít a zrodil se obor – švec.

Ševci nebyly nikdy žádní páni, ostatně, připomeňme pohádku Pyšná princezna a nezapomenutelného ševce, který si odskakoval zazpívat do země krále Miroslava. Jindřich Šťavík nikam za zpěvem odbíhat nemusel , odskočil si jen z rodného Kobylí na Moravě do Sokolova, kde v 50. letech minulého století sloužil na vojně. Na západě Čech už ale zůstal a ševcovské řemeslo pak na Sokolovsku provozoval přes pět desítek let.  

Můj tatínek nebyl švec a já sem se tam dostal tak, že nebylo jiné zbytí. Vyučil sem se nejprve v Hustopečích u Brna, pak v Hodoníně. Začalo to za Bati, pak byl Jas a pak byla Snaha nebo takového něco. 

Švec boty opravuje ale také šije. Také jste určitě šil boty.  

Dělal jsem také nové boty, ale jenom na zkoušku. 

A pak už jen oprava starých bot?  

Pak už se dělala pořád jen oprava. Ve Zlíně, když jsem byl ve škole, tak tam jsme dělali nové boty. Tam bylo ševců hodně. 

Ve Zlíně Tomáš Baťa proměnil poměrně malý podnik v obuvnický koncern, který neměl konkurenci. Baťovo jméno se stalo skutečně pojmem. V poválečné době pak došlo ke znárodnění podniku, což ve své podstatě znamenalo konec pozitivního vývoje. Ostatně, vy jste musel Baťu zažít?  

Tehdy ano, jenže to bylo chvilku, půl roku a potom už se to zase měnilo. 

To byla jaká léta?  

1948, 1949 a 1950. 

Každý správný švec musí mít verpánek, lepidlo, šídlo. Co ještě?  

Obuvnické muzeum Zlín: ševcovská dílna - Foto: Aleš  Spurný

Obuvnické muzeum Zlín: ševcovská dílnaFoto: Aleš Spurný

Ano, to všechno bylo a ještě kladívko, knajp, což je obuvnický nůž. Dále háček, půrek a také několik kleští. 

A jak to bylo s lepidlem?  

To bylo úplně normální, které lze koupit i dneska. Lepidlo potřebuje určitou dobu, tak deset minut a pak už je to dobré. Něco jde spravit hned, na něco se ale musí počkat, to jinak nejde. 

A co to je ten verpánek. Jak to vlastně vypadá?  

Nic zvláštního to nebylo. My jsme říkali verpánek stojanu na kterém se dalo udělat prakticky všechno a díky kterému jsme mohli pracovat ve stoje. 

A já jsem si myslel, že švec celý den sedí.  


Kdepak, já jsem sedával jen chvilku. Když jsem šil ručně, tak jsem seděl, když jsem pracoval na stroji, tak jsem také seděl. Jinak jsem u všeho stál. No ale teď ke stáru už jsem zase jen seděl. 


Pokud si říkáte, že boty už dnes nevoní kůží, ale i gumou a plastem, tak máte pravdu. Ruční výrobu nahradily stroje a v dává dokonce většina Čechů přednost výrobkům minimální ceny a pochybné kvality před dobrými botami.

Pane Šťavíku, já bych řekl, že je práce obuvníka hodně namáhavá, protože například dostat dolů staré podpatky, podrážky, to se musí někdy doslova urvat.  

Namáhavé to určitě je, protože vím, že i když jsem byl hubený jak lunt, tak jsem měl sílu a když jsem něco zmáčkl, tak jsem to nepustil. Pracoval jsem s kleštěmi a kladivem, takže jsem stále něco mačkal. Obuvnická práce je rozdělená na víc úkonů a každý dělá určitou část. 

Kolik párů boj jste udělal za den. Jde to vůbec spočítat?  

No každý z nás dělal jen něco. 

Lidé vám přinášejí různé boty, o některých byste asi nejraději řekl: hoďte to do popelnice.  

Spravoval jsem všechno možné, pro hokejisty, pro vzpěrače, pro házenkáře, prostě kde co bylo, to jsem dělal, protože jsem byl takový ten potrhlý švec. Ale jednou se nám stalo, že přinesli spravit boty a byly v nich myši. Tak jsem ty boty a vzal a myši vysypal do kamen.  

bota - Foto: Jan Rosenauer

botaFoto: Jan Rosenauer

Na své řemeslo ale asi nedáte dopustit, že?  

Já byl spokojený i když jsem chtěl být původně cukrářem. Ale protože bylo u ševců místo, šel jsem dělat tohle. Ale líbilo se mi to. 

Říká se, že řemeslo má zlaté dno a má ho i ševcovina. Lité totiž budou pořád chodit a ošoupávat boty. 

No možná někdy boty rovnou zahazují, protože stojí jen pár korun. Myslím třeba boty od Vietnamců. Člověk v nich chodil rok, dva a pak je vyhodil. Teď už jsou ale boty zase o něco dražší.  

A vy si boty opravujete sám, nebo chodíte k nějaké vaší konkurenci?  

Občas navštívím kolegu, ale jinak boty zahodím. 

Švec býval jeden z řemeslníků vyskytujících se ve městě nejčastěji. V sociálně slabším prostředí, zejména na venkově, používali lidé střevíce různě splétané z lýčí nebo dřeváky a podomácku se vyráběly i primitivní kožené opánky – krpce.Vedle krpců a střevíců se vyskytovaly i jednoduché kožené holínky, ovšem také s měkkou podešví. Bytelnější obuv, většinou s pevnou podešví, nazývaná škorně se v českých zemích začala rozšiřovat od 13. století. 

Krpce i škorně románského a raně gotického období byly ve špici oblé , ale už se prosazuje mírné zahrocení. 14. a zejména 15. století přineslo dlouhé gotické špice známé např. jako čapí zobáky, nosy . Název boty se u nás užívá až od 15.století. Bota často tvarově nerozlišovala mezi pravou a levou nohou, takže se noze přizpůsobovala až při následném nošení. 

Když švec šil novou obuv, byl označován jako noviník, novětník, novědlník, novák. Jako opravář bot měl jméno prták, příštipkář, flekýř, švec vetešník, rewler. Údajně teprve v r. 1477 směli ševci šít nové boty i opravovat staré. 

V dobách minulých si obuvník kůži většinou připravoval a činil sám, takže musel ovládat i práci koželuha. Švec (podobně jako sedlář ) se také nemusel věnovat výhradně výrobě nebo opravám obuvi; zvláště v raném období do náplně jeho práce mnohdy jistě spadaly i další jemnější kožedělné práce - rukavice, váčky, brašny, měchy, opasky apod. Postupně se však od nich odtrhávali nejen koželuzi, ale i noví specialisté: pasíři, brašnáři, taškáři, měšečníci, vačkáři, řemenáři, rukavičníci a vznikla tak další kožedělná řemesla. 


Zobrazit místo Ševcovství v podání Jindřicha Šťavíka na větší mapě
Autor:  Jiří Blažek
Pořad: Řemesla na západě Čech  |  Stanice: Plzeň
Čas vysílání: vysíláno do prosince 2012  
 

Nové články v rubrice

Stojíme o váš názor

Pište nám své názory přes webový
formulář, SMS, Facebook nebo
Twitter, můžete je i sdílet se svými
přáteli. Nejzajímavější názory rádi odvysíláme.

Plzeňský kraj
  silnice III/18023, Tymákov, okr. Plzeň-město, práce na inženýrských sítích, pravý jízdní pruh uzavřen, Od 28.10.2014 07:00 Do 15.11.2014 00:00, Částečná uzavírka silnice - výstavba infrastruktury, Vydal: ...
  silnice II/180, ulice Na vyhlídce, Dýšina, okr. Plzeň-město, oprava povrchu vozovky, zúžení vozovky na jeden jízdní pruh, Od 27.10.2014 07:00 Do 07.11.2014 00:00, Částečná uzavírka silnice - oprava výtluků, ...
  silnice III/23110, Plasy, část obce Babina, okr. Plzeň-sever, stavební práce, zúžená vozovka na jeden jízdní pruh, Od 30.10.2014 00:00 Do 30.10.2014 23:59, částečná uzavírka silnice III/231 10 - pravý ...

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2014 Český rozhlas