Svatopluk Holec: O jednom srpnovém dnu

Pomalu, ale jistě ubývá těch z nás, kdo pamatujeme v minulém století už druhou bezostyšnou okupaci naší země. Mám na mysli 21. srpen roku 1968, kdy k nám takzvaně vstoupila vojska pěti zemí Varšavského paktu. Naši představitelé na následném jednání byli přinuceni podepsat hanebný moskevský protokol, jehož znění ovšem zůstalo utajeno. Snad se domnívali, že se přece jen podaří alespoň něco uchovat z období Pražského jara, ale byla to lichá naděje.

Jediný František Kriegel tuto smlouvu nepodepsal – a učinil správně. Parlamentu pak byla vnucena smlouva o dočasném pobytu – fakticky pouze sovětských vojsk. Odvahu hlasovat proti tehdy v sobě našli pouze čtyři poslanci. Lid na to reagoval po svém: vytvořil novou fyzikální jednotku – jednotku dočasnosti, která byla definována jako „jeden furt“. K moci se brzo dostali autoři „zvacího dopisu“, mezi které se na první místo ovšem prodral politický samozvanec Gustáv Husák. Začaly politické prověrky, ve kterých byly statisíce – většinou kvalifikovaných – lidí prostě vyhozeny z práce; o systematickém pronásledování jejich rodin včetně dětí a trvalém sledování StB nemluvě.

Naši lidé se v srpnových dnech chovali více než důstojně. Vysvětlovali vojáčkům, že oni je opravdu nezvali. Plzeňané bránili svůj rozhlas. Nejdřív posílali okupanty neschopné najít jeho budovu vždycky někam jinam, pak se od něj nehnuli. I díky tomu právě plzeňský rozhlas jednu chvíli zachránil možnost nepřetržitého celostátního vysílání, když pražská technika vysadila.

Dnes statečnost tehdejších redaktorů v čele s ředitelem Vladimírem Semrádem připomíná v budově umístěna pamětní deska. A ještě dva roky tam na obrubníku bylo trvalou barvou napsané ono smutné datum.

Srpnové události znamenaly pro mnohé z nás konec iluzí, že by se mohlo podařit onomu pseudosocialismu, který u nás panoval, vtisknout lidskou tvář. Dějiny naštěstí šly rychleji, než jsme tehdy doufali. V roce 1990 ruská vojska odešla, čímž už vlastně byla přiznána porážka a uznána vina. Oficírské paničky ruských „vykupitelů“ přestaly vykupovat po desítkách třeba „batinki“, ale kupříkladu ekologicky poničený prostor u Ralska žaluje stále.

Co je ale na celé věci nejotřesnější, je skutečnost, že až dodnes se nám žádné alespoň oficiální omluvy nedostalo o případné náhradě škod už vůbec nemluvě. Náš vztah k Rusům má tedy zatím stále ještě trvalou ránu, která se ani nezačala hojit.

Leckomu se může zdát: proč to dnes ještě připomínat, vždyť už je to za námi! Jenomže občas nejen já slýchávám: Líp už bylo! A tak se ptám: opravdu někomu mohlo být líp v zemi okupované cizí armádou? V zemi, kde se o zásadních otázkách nerozhodovalo v Praze, ale v Kremlu? V zemi postavené fakticky na úroveň kterékoli jiné ruské gubernie? Jinak řečeno v zemi nesvobodné? Jak komu! Mně rozhodně ne. A myslím si, že ani většině z vás!