Tomáš Bernhardt: Cimrman je laskavou karikaturou nadšených profesorů z dob „Rakouska-Uherska“

Před časem vysílala Český rozhlas Dvojka krátký dokument o Karlu Klostermannovi nazvaný „I Šumava má svého Cimrmana“. Autorka chtěla zřejmě naznačit, že šíří zájmů a aktivit se Klostermann blížil svému imaginárnímu současníkovi. Trochu v tom pravdu měla, trochu ne.

Mají své ulice, dříve učili

Totiž – jestlipak víte, co mají společného pánové Částek, Farský, Jirásek, Jungmann, Klicpera, Klostermann, Palla, Smetana, Skupa a Winter? Pokud vás napadlo, že to jsou osobnosti, jejichž jméno nesou některé ulice či sady v Plzni, máte pravdu. Ve své době to byly výrazné postavy kulturního života české společnosti a někteří z nich si své renomé – nebo alespoň jeho ozvěnu – podrželi dodnes. Svůj život, nebo alespoň jeho formativní část, prožili „za Rakouska“. Je tu však ještě jeden společný rys, který jsem si nechal na konec – všichni působili alespoň nějakou dobu jako profesoři některé střední školy. A to je jen sotva polovina pedagogického sboru, který by se dal ze jmen plzeňských ulic složit.

Střední školy i jejich kantoři mívali prestiž

Během 19. století středních škol přibývalo. K původním několika gymnáziím přibývaly nové školy a nové typy škol – různé ty reálky, reálná gymnázia, obchodní akademie či průmyslové školy. Ale maturita byla stále dokladem nadprůměrného vzdělání a maturantů tehdy běhalo po světě možná méně než dnes magistrů. Střední školy se těšily značné prestiži a neméně vážení byli i vyučující těchto ústavů, středoškolští profesoři. Dnes je možná vidíme optikovu filmů o študácích a kantorech jako takové trochu komické podivíny. A možná by se nám tak dnes jevily i jejich předobrazy, ti vousatí pánové nadšeně se věnující ve volném čase historii, poezii, hudbě, divadlu, ale také třeba chemii, architektuře, reformě církve nebo lidstva vůbec. Jejich víra v pokrok a vzdělání lidstva se nám dnes po zážitcích 20. století zdá možná trochu naivní. Ale není to škoda? Dílo, které po sobě zanechali, je přeci obdivuhodné.

Vytvářeli moderní český jazyk nebo psali libreto Libuše

Ze zakladatelské generace národa tu máme Josefa Jungmanna, Josefa Vojtěcha Sedláčka a Josefa Františka Smetanu – spolutvůrce moderního českého jazyka a rozšiřovatele jeho slovní zásoby. A také vychovatele dalších generací podobných nadšených vzdělanců. Z druhé poloviny 19. století jich tu máme celou přehršel: Jiráska, jehož rozsáhlé dílo už dnes není tolik čtené, ale stále do značné míry vidíme svou národní minulost jeho očima; Josefa Wenziga, jehož libreto Libuše k nám promlouvá spolu se Smetanovou hudbou při slavnostních příležitostech; Klicperu, jednoho ze zakladatelů českého dramatu; básníky Sládka a Heyduka, z nichž druhý učil na reálce něco tak zdánlivě nepoetického, jako kreslení a stavitelství.

Matematiku a rýsování učil v Plzni František Antonín Hora, aby se ve volném čase zbýval sestavováním česko-polských slovníků a gramatik, překládáním a propagováním polské kultury. A máme tu další plzeňské profesory – Hynka Pallu, hudebního skladatele, dirigenta, starostu plzeňského Sokola, jinak též učitele tělocviku a hudební výchovy, nebo Felixe Vondrušku, ve své době obětavého šiřitele osvěty. A Josefa Strnada, který se podobně jako jeho kolegové Zikmund Winter v Rakovníce nebo August Sedláček v Rychnově či Táboře, věnoval historii a archivnímu výzkumu, jehož výsledky jsou dodnes cenné. Nebo o něco mladšího Karla Farského, který se pokoušel reformovat katolickou církev, aby pak založil církev úplně novou, československou.

Tremmel nebo Batěk ulici nemají

Nedostane se na všechny, ani se na všechny nedostala nějaká ta ulice v Plzni. Nemáme tu profesora německé průmyslovky Ludwiga Tremmela, kolem jehož domů ve městě dodnes chodíme. Ulice nezbyla ani na Alexandra Sommera Baťka, profesora na zdejší české průmyslovce, zdatného chemika, propagátora esperanta, vegetariánství, abstinence a pacifismu, spisovatele knih s prvky sci-fi, který se možná tomu Cimrmanovi blíží nejvíc.

České dějiny 19. století jsou plné takových přičinlivých osobností, které svou energii a nadšení vrhali do sestavování slovníků, soukromého bádání, vědecké činnosti, umělecké tvorby, nebo také vynalézání perpetua mobile. Jára Cimrman je jejich láskyplnou a chápavou karikaturou. Bez těchto profesorských Cimrmanů by ovšem česká kultura nebyla tím, čím je.