Tomáš Bernhardt: Co měl společného 17. listopad s Medvídkem Pú? Aha!

Pomalu nám končí triumvirát podzimních svátků české státnosti. Začíná v chýlícím se babím létu vzpomínkou na bratrovraždu, skrze kterou sice Václav přestal být knížetem, avšak nastoupil cestu zemského patrona.
Následující výročí vzniku republiky už vyžaduje teplejší oblečení. Buďme Rakousku vděčni, že se zhroucením nečekalo na německého spojence, který uzavřel příměří až na Martina. I tak to bylo při sedmdesátém výročí v roce 1988 od úřadů dost nehezké, když v sychravém podzimním dnu proháněly své občany po pražských ulicích vodními děly.

Jak měli strůjci Sametové zatočit s komunisty?

O rok později na 17. listopadu bylo docela hezky, ale už v dalším týdnu nastoupily slušné mrazy. Při nočních službách na vrátnici filozofické fakulty jsme zimomřivě podupávali, koukali do tmy a nervózně přemýšleli, co dělat, pokud by se snad ze tmy vynořily tanky, o kterých se šuškalo, že se na nás chystají. Ani ve snu by nás nenapadlo, že právě probíhajícímu převratu bude o pár let později hlas lidu vytýkat, že s tehdejším komunistickým režimem nezatočil, jak se patří. Dodnes mi není jasné, jak se to mělo udělat. Ale co už, já byl jen nevýznamný dobrovolník od vrat, takže nemusím vědět všechno. Ovšem z četby Medvídka Pú si pamatuji, že významně pronesené „aha“ nezastraší ani starou klokanici, natož režim disponující všemi myslitelnými mocenskými prostředky a mj. také více méně neurčitým počtem špiclů všude kolem. A co si budeme povídat, o moc víc než významné „aha“ ten převrat ve svém arzenálu neměl.

Co se špiclů týče, fakt jsme si tehdy mysleli, že opravdu všude kolem jsou. Podporovala mne v tom i vzpomínka stará jen pár let. Založili jsme si trampské sdružení a jen pár týdnů po zakládacím ohni si nás několik zavolali na policii, kde o tom nevinném večírku v lesích věděli snad všechno – co kdo říkal komu a tak.

To jsem ještě netušil, že vlastně žádní špiclové nebyli a že si to všechno jenom vymýšleli důstojníci StB, kteří se zřejmě jenom líně povalovali po kancelářích a z evidence obyvatel náhodně losovali, koho by zapsali do seznamů.

Donašeči dříve národ opovrhoval – dnes je to jinak

Bývaly ovšem doby, kdy se národ nedal opít rohlíkem a pouhé podezření ze špiclovství znamenalo konec nadějně rozjeté kariéry. Význační mužové ustavili se v čestný soud, prozkoumali indicie a jejich ortel znamenal vyvržení z národa ne-li na věky věků, tak aspoň skoro.

Tak třeba oslnivý a uznávaný řečník a revolucionář Karel Sabina. Měl za sebou rozsudek smrti změněný na dlouhý žalář. Jeho „Proč bychom se netěšili“ patří dodnes ke každé velké slávě. Vynikal inteligencí a rozhledem. Když se však provalilo jeho konfidentství, vycházel z domu až za tmy. I na obyčejný náhrobní kámen čekal pomalu šedesát let po smrti.

Sabina alespoň opravdu donášel. Ale takový Karel Šviha? Předseda poslaneckého klubu národních socialistů na říšské radě, po jehož aféře z jara 1914 zbylo jen zapomnění a slovo „průšvih“? Ten zřejmě ani nebyl policejní konfident, jen důvěrně jednal s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem. Kdyby ten skutečně jednou trůn následoval, mohlo být politicky prozíravé být s ním v dobrých vztazích. To by ovšem odměny za Švihovy služby nesměly být poukazovány prostřednictvím policejního ředitelství a nesmělo by se na to přijít. Konec už tušíte – čestný soud, utrum a zapomnění.

Logo|foto:Český rozhlas

Člověk se nemůže ubránit dojmu, že reakce v těchto dvou případech byla trochu přepjatá. Kdo neprožil sedm let v olomouckých kasematech v půlce devatenáctého století a ve stínu oprátky, těžko může hodnotit, co se Sabinovi honilo hlavou, když na policejní nabídku kývl. Ale přeci jen věci měly logický postup: ukázalo se, že někdejší národní výtečník klamal a donášel, což mělo za následek ztrátu důvěry a konec kariéry. Na případnou bustu v pantheonu Národního muzea mohl zapomenout.

Dneska je to, zdá se, naopak. Krycí jména mnoha výtečníků jsou známa, ale žádný přelom v kariéře se nekoná. Výčitky vůči vůdcům z listopadu 89, že tehdy nebyli vůči bývalému režimu razantnější, jsou však liché. Chyběly k tomu reálné možnosti. Jedinou účinnou zbraň měl a má ovšem jeden každý z nás. Opovržení a zapomnění. Že ji nevyužíváme, to je jiná věc.