Tomáš Bernhardt: Kam zmizely zlato, kadidlo a myrha? Ježíšek zůstal chudý i po návštěvě Tří králů

Když jsem byl malý, napadala mne při podrobné prohlídce různých betlémů následující teologicko-historická otázka: Jestliže se k těm jesličkám táhnou ze všech stran takové davy jenom proto, aby u nich odložily nějaké ty hmotné statky a uctily tak Ježíškovo narození, jak to přijde, že byl v pozdějších letech zřejmě chudý jako kostelní myš?

Když jsem byl trochu větší, už mi docházelo, že všechny ty betlémy jenom dovádějí do barokně košaté nadsázky původní zmínku z Matoušova evangelia o pastýřích, kteří v té krajině pásli svá stáda a přišli se ke chlévu poklonit na vyzvání anděla, jak to ostatně známe z Rybovy České mše vánoční. No ale pořád tu ještě zůstávají ti mudrci od východu, z nichž sice až pozdější tradice udělala krále a určila, že jsou tři, ale už evangelista Matouš píše, že přinesli zlato, myrhu a kadidlo, tedy v podstatě tehdy celkem majlant.

Kam zmizely královské dary?

Ponechme stranou různé symbolické významy a výklady, které ukazují, že ty dary vlastně zastupovaly všechna tři skupenství a tedy vlastně vše na světě, případně že ti králové či mudrci, jejichž počet se časem ustálil na třech, zastupují různé věky člověka, přítomnost, budoucnost i minulost. Vezměme to vyprávění na chvíli doslova. Tři králové přicházejí zdaleka, neboť jim hvězdy řekly, že se v Betlémě má narodit židovský král. Přinesli mu dary, poklonili se a z Ježíšova příběhu zase zmizeli. Beze stopy z toho vyprávění ovšem zmizely i jimi přinesené cennosti.

Můžeme to brát jako pěknou připomínku pomíjivosti hmotných darů, zejména pokud za nimi není nějaký příběh nebo vztah, který je pro nás důležitý. Jako dítě jsem se ovšem radoval už jen ze samého množství dárků. Ne každý měl samozřejmě stejnou cenu. Náklaďák na klíček s vysunovacím žebříkem utkvěl v paměti dodnes, zatímco dlouhá řada košil, kapesníků a ponožek upadla do zapomnění nejpozději do dalších Vánoc, ale většinou dříve.

Dar je symbolem náklonnosti

Postupem doby ovšem cena některých darů prošla určitou proměnou. Když nám kdysi děda vyrobil autogaráž s benzinovou pumpou, byla to prostě paráda sama o sobě. Už je to ovšem dávno, co jsem si s ní hrál naposledy, ale hřejivá vzpomínka, jak ji tehdy před Vánoci asi dával dohromady, aniž bychom si toho všimli, ta má cenu dodnes.

Jak je člověk starší, zjišťuje, že právě tohle je to hlavní. Ne předmět sám, ale přátelství a náklonnost, které symbolizuje. Tretka se může stát cenností a cennost tretkou v závislosti na tom, jak opravdový a hluboký vztah je jimi vyjádřen. Většina lidí potřebuje nebo aspoň hledá svůj přátelský kruh, a pokud jej nemá, strádá. Ne náhodou umělci tak často tíhnou k vytváření skupin či alespoň neformálních seskupení, i když jsou jinak zhusta přesvědčeni o své výjimečnosti. Před pár dny jsme si připomněli 125. narozeniny anglického spisovatel Tolkiena; také on pravidelně docházel do jedné hospody v Oxfordu, kam chodil také třeba další spisovatel Lewis a kde se potkávali se sobě blízkými, kteří byli často svědky vzniku jejich knih. Ale nemusíme chodit tak daleko, však u nás máme Pátečníky, Devětsil, Šestatřicátníky a řadu dalších podobných uskupení.

Pospolitost pomáhá růst

A vůbec nemusí jít jen o takto významné osobnosti. Při přípravě výstavy o stolních společnostech ke mně ze všech těch fotek a kronik doléhala na vzdálenost století ozvěna podobné radostné sounáležitosti. Mnozí z těch veselých mladých lidí byli zajímaví i sami o sobě. Ale je to právě jejich pospolitost, která jim pomohla vyrůst a jejíž síla působí i po letech, když jsou již všichni dávno pryč. Ti rozevlátí mladí mužové (a v menší míře i ženy) nevěděli, co je v příštích letech čeká – první světová válka, španělská chřipka a jiné zkoušky, ale troufám si říci, že v tu chvíli jim to bylo jedno a že i později, když na ně ty zkoušky přišly, sdílené přátelství jim pomohlo je snášet.

Na památku toho obdarování u Betléma sami koncem každého roku chystáme dárky, mnohdy ve stresu a frmolu. Ale ani v té chvíli bychom neměli zapomínat, že to důležité se skrývá až za všemi těmi věcmi. Vrátím-li se k té jednoduché analogii ze začátku, z velkých darů u Betléma zůstala epizoda, byť dojemná a plná symboliky. To o třicet let později toho Ježíšovi jeho učedníci moc nepřinesli, vlastně „jen“ sebe. A vznikl z toho příběh, kolem kterého se dějiny evropské civilizace točí už skoro dvě tisíciletí.