Tomáš Bernhardt: Kolik znáte držitelů státních medailí? A kolik držitelů medailí za mistrovství v nějakém pohybu?

Kdybych byl Vertumnus, totiž božstvo, které mělo ve starém Římě na starosti střídání ročních období, pomalu bych propadal podzimní melancholii, případně o něco modernější frustraci. V posledních týdnech se ten starý patron opravdu snaží.

Podzim letos nevypadá jako opožděné léto ani jako předčasná zima. Nic nepřemrzá, prší celkem vydatně, ale záplavy nehrozí. Všechno pomalu usíná. Cáry mlhy nad krajinou a dlouhé tmavé večery vybízejí k myšlenkám o pomíjivosti doby či naopak k vyhledání přátelské společnosti. Ohnivě zbarvené stromy pomalu pouští listí a čekají na básníky.

Takovou to dalo práci všechno to naaranžovat, ale nic z toho. Žádná romantická duše nečeká, až strom pustí lupen. Místo toho všichni rozebírají, pustí-li prezident medaili, případně komu.

Dva roky za utopení Franze Josefa v pivu

Z pohledu Vertumna je tedy všechno špatně, Měl se na ten podzim v Čechách vybodnout a radši se zajet ohřát na Sardinii. Z pohledu dějin je to však zajímavé. Totiž. Za chvíli to bude sto let, co vprostřed války dokonal stařičký mocnář a o dva roky později jej následovala i jeho monarchie. Tehdejší doba a společnost nám připadají tak nějak blízké a starosvětsky spořádané, v mnoha ohledech se ale od té naší liší.

Ondřej Neff nedávno v Lidovkách v souvislosti s tanečky kolem medailí zmínil Antona Špelce a napsal, že v té době to byl humor, ale dnes je to vážné a smích přechází. No, humor to před těmi sto lety zrovna nebyl. Medaile od císaře byla náramně vážná věc a významní a vyznamenaní mužové se s ní nechávali portrétovat. Neméně vážná věc ovšem byla, když někdo něco nepěkného o císaři prohlásil. Zákon na to pamatoval možností flastru až pět let dlouhého. Jinak se v Rakousku dalo mluvit celkem o všem, nebo skoro o všem, ale hanět mocnáře, holoubku, to ne. Kam by ten svět dospěl.

Takové případy snad nebyly úplně časté, ale své by o tom mohl vyprávět třeba takový Otokar Cajp řečený Pixa, hodinář z Písku. Ten se 24. června 1899 zřejmě trochu líznul a v Málkově hostinci „veřejně a před více lidmi porušil úctu k císaři haněním, rouháním a posmíváním“, jak pravil zákon. Konkrétně to vypadalo tak, že si hrál s jubilejní vojenskou medailí s císařským portrétem a prozpěvoval: „já jsem voják, ty seš voják, Franta z Vídně taky voják“. Když mu už nechtěli nalít, praštil s medailí o stůl se slovy, že „Franta z Vídně také za něco stojí.“ Byv pak přemožen lítostí nad nepřejícím osudem, pohlédl na císařův obraz na medaili a prohlásil, že se na Frantu z Vídně.. víte, co. Své strašné a monarchií otřásající skutky dovršil tím, že „opětně proti jubilejní medaili vyslovil slovo ,Franta‘ a nadto, hodiv medaili do sklenice naplněné pivem, řekl: ,Franta je ve Vídni a já jsem zde, nepotřebujeme ho, utopíme ho.“ Ani ne o měsíc později za to dostal dva roky.

Staré Rakousko si potrpělo na barvité uniformy, složité tituly, povyšování do šlechtického stavu. Všechno to vypadá trochu pitoreskně, ale všechno to bylo bráno zcela vážně.

Z uctívání mocnáře k uctívání prezidenta

Nevím, jestli se toho Cajp dožil, ale už za pár let se Rakousko-Uhersko rozpadlo a nová republika tohle všechno odhodila jako starou veteš. Všechno? Monarchii sice zrušila, ale uctívané postavení mocnáře se přeneslo na prezidenta. Republika také zrušila a dokonce zakázala šlechtické tituly. Ale lidé zřejmě různé pocty a povyšování potřebují, tak si vytvořila vlastní medaile a řády. Pokračoval v tom i stát dělníků a rolníků, když zase zrušil ty předchozí dekorace a zavedl svůj řád práce.

Nicméně upřímně – kolik držitelů různých státních cen byste dali dohromady? Bylo by jich víc, než kolik znáte držitelů Oskara nebo mistrů světa v nějakém pohybu? Oceňování zásluh je hezká věc, ale nemělo by se brát nějak přemrštěně vážně. Měli bychom být vděčni hlavě státu, že tak usilovně pracuje na rozptýlení téhle smrtelné vážnosti a dodává celé té strnulé záležitosti parodické rysy frašky. Že se u toho sama tváří smrtelně vážně, skoro jako Frigo na mašině, to jenom umocňuje umělecký dojem.

Názorně nás tak upozorňuje na některé relikty starého mocnářství, které uvnitř republiky tak nějak přežívají ještě sto let po jejím vzniku. Když nynější pan prezident tolik let objímal na Vysočině stromy, jistě mu při tom Vertumnus, onen bůh proměn přírody, rostlin a zahrad názorně ukázal to, co ví všichni, kdo melancholicky hledí do jeho mlh, že totiž všechna sláva, polní tráva.