Tomáš Bernhardt: Může člověk, kterého nezajímá jeho bezprostřední okolí, dobře spravovat stát?

Bylo nebylo, kdesi na polorozpadlé zasněžené hájovně v Krušných Horách se o silvestrovském týdnu domluvilo pár kamarádů, že přeci každý z nich studuje něco zajímavého a že by tedy – kromě běžných radostí, které ke konci roku patří – mohl pro ostatní udělat večer improvizovanou přednášku o tom, co ho na jeho oboru baví. Tradice se ujala a tehdejší kamarádi (a jejich kamarádi z pozdějších let) pořádají podobné diskusní a přednáškové sedánky pořád, raději však již ve vlídném začátku léta a kdesi na Tachovsku.

Nemá jít o exhibici a poměřování intelektuálních svalů. Cílem je vyslechnout výklad a pak v následném rozhovoru třeba najít nějaké poučení. Není to také žádný Bilderberg. Sjíždějí se zde celkem normální lidé celkem běžných profesí, kteří chtějí prožít pár dní ve společenství, jež je vnitřně obohacuje. Dramaturgie je jednoduchá – každý zná někoho, kdo by mohl být pro ostatní něčím zajímavý. Pravidelně se pak ukáže, že nějaké společné téma se přeci najde.

Nadějí je lidská soudržnost

Minulý týden jsem zase jednou absolvoval tuhle pěknou kombinaci klidné dovolené v přírodě a intelektuálně podnětných hovorů. Jednotící linka pro mne vedla přes tři přednášky, které bych rád v krátkosti nastínil. Nejprve historik Jiří Padevět, který píše nejčastěji o drsných událostech spojených s druhou světovou válkou, hovořil o běsech skrývajících se ve společnosti i v každém člověku, které za příhodných podmínek mohou vyvřít v něco velmi neblahého. Když pak mírně deprimované auditorium žádalo nějaký záblesk naděje, něco, čím by šlo takovému vývoji předejít, poukazoval na nutnost vůle k osobní angažovanosti, neochotu přihlížet nečinně bezpráví a násilí a na potřebu vytvářet soudržná společenství a mezilidské vazby.

O dva dny později vyprávěl učitel z Biskupského gymnázia v Brně Zdeněk Papoušek, jak mu zazvonil v hodině telefon a z něj se ozvala nabídka, zda by nechtěl kandidovat do senátu. A jak se pak stalo, že ty volby vyhrál. Důležité v celém příběhu bylo jeho předchozí angažmá ve školství, ve Fondu ohrožených dětí, v amatérském divadle, v církvi, v brněnské společnosti. A pomoc mnoha přátel v přípravě volby.

Následující den pak Daniel Soukup z Prahy 7 rekapituloval průběh a důvody referenda, které nejen v roce 2013 zamezilo výstavbě předražené radnice, ale zároveň se kolem něj zformovalo hnutí, jež v následujících komunálních volbách přesvědčivě vyhrálo.

Důležitá byla i zde předchozí veřejná aktivita jednotlivých aktérů v nejrůznějších sférách života obvodu a schopnost domluvit se, nalézt společnou řeč, dohodnout kompromis, získat šikovné a kompetentní lidi.

Jako z amerického filmu?

Ve filmu by to byl happy end těsně před titulky, v normálním životě to znamená spíš napínavý začátek. Těžko dneska říct, jestli jde ve zmíněných případech o úspěchy trvalejší nebo jenom dočasné. I tak ale kombinace těchto tří přednášek nabízí několik poučných momentů. Zaprvé: Jedno z velkých nebezpečí pro společnost spočívá v její atomizaci. Podaří-li se zahnat lidi do soukromé vnitřní emigrace a přesvědčit je, že nic nezmůžou a o nic nemá cenu se snažit, stávají se v podstatě bezbrannými. Tak nějak fungovalo období normalizace: pamatuji si například, jak mi přišlo v osmdesátých letech divné, že moji rodiče mají tak málo opravdových přátel.

Dále že lze uspět i v něčem tak divném, jako je politika, a to docela normální občanskou aktivitou. Za třetí, že však nelze přeskočit nutný vývoj a že předpokladem úspěchu osobností a hnutí, které nejsou vyneseny nějakými zákulisními čachry či penězi, je jejich dlouhodobá veřejná činnost. Činí je známými a důvěryhodnými, poskytuje jim zakotvení snižující nebezpečí, že se jim úspěch převalí přes hlavu.

A řekl bych, že tohle, ta potřeba dlouhodobé činnosti, nikoli jen nárazového hnutí mysli, platí i mnohem obecněji. Netýká se to jen těch, kdo chtějí aktivně veřejně působit, ale vlastně všech. Těžko například očekávat, že kdo se soustavně nezajímá o život ve svém bezprostředním okolí a nepodílí se na něm třeba i jen drobnou prací, bude pak najednou odpovědně přijímat stanovisko ve věcech celostátního dosahu. Ať už v referendu, nebo i jen v běžných volbách.