Tomáš Bernhardt: Odpálené sochy Buddhy vyvolávají emoce – proč je nebudily památky ničené v naší těsné blízkosti?

Z ranního šera se noří obrysy opuštěné svatyně. Dnes však zcela opuštěná není, pobíhá kolem ní několik mužů v maskovacích stejnokrojích – vcházejí, vycházejí, natahují nějaké dráty. Po chvíli se vzdalují, i nyní za sebou táhnou drát. Krátký záblesk, rána a svatyně mizí v oblaku prachu. Muži se navzájem plácají po ramenou, práce se jim zřejmě povedla a jsou s ní spokojení.

Oáza Palmyra v syrské poušti je na seznamu světového dědictví UNESCO, ale když ji dobyla teroristická bojůvka Islámského státu, turistický magnet se změnil v měsíční krajinu|foto: CC BY-SA 3.0, Bernard Gagnon

Nemusíme do Sýrie, můžeme zůstat doma

Ve světle událostí, které v současné době hýbou světem (nebo aspoň světovými médii) by se mohlo zdát, že popisuji scénu ničení antických památek někde v Sýrii. Ale kdepak, to byl jen pokus o přibližné zachycení výjevu, jakých bylo u nás, uprostřed českých luhů a hájů nepočítaně. Vždycky, když čtu ty smutné zprávy o ničení starověkých monumentů islamisty a rozhořčené reakce v komentářích pod články či na facebooku, říkám si – a o kolik jsme my vlastně lepší? Hůrka, Prášily, Knížecí Pláně, Doupov... tam všude a na mnoha dalších místech kostely a s nimi často i celé vesnice létaly do povětří. Ve Zvonkové, Skokách či v Pohoří na Šumavě málem spadly, na mále měl i poutní kostel na Dobré Vodě. V synagoze v Hartmanicích měli vojáci sklad a od demolice ji zachránil až listopad 89.

Desítky různých zámků, zámečků či klášterů nepřežily, nebo téměř nepřežily, pobyt Československé lidové armády, státních statků či zemědělských družstev. Po kravách chovaných v patře kladrubského kláštera už jsou stopy zahlazené, ale kláštery v Chotěšově či Pivoni nebo Zámek na Zelené Hoře mají stále na mále. A kolik jen je po české krajině roztroušeno polorozpadlých kapliček nebo skácených Božích muk

Klášter Chotěšov|foto:Miroslav Buriánek

Troška udělal z kostela peklo po roce 1989

Řeknete, to byl přeci minulý režim. Ale každý snad slyšel o nějaké staré budově a často i památce, kterou nechává její majitel pustnout, aby časem dospěla do havarijního stavu a on ji mohl zbourat a na jejím místě postavit něco lukrativnějšího. Teprve po listopadu byl prodán kostel sv. Michaela Archanděla v Praze na Starém městě, který pravda už dávno nesloužil svému účelu, který však byl kdysi jedním z klíčových míst pro vznik husitství. Kázal zde samotný Hus, Křišťan z Prachatic, přijímalo se tu pod obojí už v r. 1414. A přesto v zemi, která se odkazem husitství zaklíná, bude teprve teď snad dosaženo aspoň trochu důstojného využití této památky; bude možná adaptována na malou nákupní galerii a koncertní sál a nikoli hotel nebo šantán, kterým byla dosud. A o zvlášť pikantní využití bývalé sakrální budovy se postaral režisér Troška, když pro svou filmovou pohádku nechal vymalovat ruiny kostela v Kočově na peklo – a pak už to nechal tak.

A kolika stavebníkům přišlo zatěžko nechat proběhnout archeologický výzkum, který by alespoň zdokumentoval, co se jejich stavba chystala zničit. Vzpomeňme třeba jen na lokalitu u Berouna se sídlištěm z pozdní doby bronzové, kterou nechal investor bez předchozího výzkumu vybagrovat, aby uvolnila místo skladišti obchodního řetězce, který se po pár letech stejně z Čech stáhnul.

Památky zachraňuje pár nadšenců

Ano, žádná z těch památek nebyla tak světově významná jako skalní sochy Buddhy v Afgánistánu nebo antické chrámy v Palmýře (žádná z nich taky asi nevypadala tak pěkně na pohledech při západu slunce). Ale byly součásti naší krajiny a naší kulturní tradice, jejíž ochranou se teď kde kdo zaklíná.

Pravda, v dnešní době se situace už v mnohém zlepšila a mnohé jizvy jsou už zacelené nebo alespoň pietně ošetřené; příkladem mohou být upravené základy zbořeného kostela na Hůrce nebo kaple v Mílově, z mrtvých vstávající pobořený kostel v Lestkově a řada dalších míst. Je to velká zásluha mnoha nezištných nadšenců, kteří neváhají věnovat svůj čas, síly a energii shánění grantů, opravám, pěstování spolkového a kulturního života. Někde tady lze čerpat naději, že tradice nemusí být jen prázdné heslo v politické agitaci, ale že může jít skutečně o něco živého, o vědomé navazování kontinuity, hledání paměti krajiny, kořenů vlastních i celé společnosti, přemýšlení o jejich smyslu a významu pro dnešek. Naděje tu je. Ale vzpomínka na ty výbuchy, které planýrovaly českou kulturní krajinu, a na obecnou lhostejnost, které to provázela, ta je ještě živá.