Tomáš Bernhardt: Petr Forman nechal při zahájení Plzně 2015 prostor pro vlastní představivost
„To bylo krásné, bylo to jako na olympiádě.“ „To bylo děsné, bylo to jako na olympiádě.“ To je jen jeden z protichůdných názorů, které se objevují na sociálních sítích a v anketách při hodnocení zahajovacího ceremoniálu Evropského hlavního města kultury v Plzni. Některé očarovala poetika vidění Petra Formana, jiní se rozčilují, že nerozuměli příběhu. Z oken národopisného muzea sledoval slavnostní zahájení historik Tomáš Bernhardt
Začátkem ledna jsem ve svém fejetonu mluvil o tom, co mi přijde na tom nadcházejícím evropském kulturním roce v Plzni jako cenné a nadějné. Od mala mám nedůvěru k nařízenému veselí, velké akce mne lákají čím dál méně a manažerský úspěch vedení společnosti EHMK 2015 mne vlastně nechává dost chladným. Ale zajímá mne, co ta pozornost upřená na kulturu udělá s městem a jeho obyvateli.
Formanův scénář nebyl polopatický
Nejsme tu na neoraném poli. Existují tu různé kulturní instituce, klubová scéna, divadla profesionální i ochotnická. Pro život každého města je zásadní existence kulturního podhoubí tvořeného neformální sítí lidí, kteří na kulturu pouze nechodí, lidí, kteří pro ni dýchají. To tu samozřejmě bylo i před vyhlášením kandidatury na hlavní město kultury. Ale nelze si nevšimnout, co zajímavých nápadů a projektů právě v této sféře v posledních pěti letech vzniklo.
Na to jsem myslel 17. ledna, když jsem ležel v hlubokém okenním parapetu okna ve třetím patře nad náměstím a snažil se fotoaparátem zachytit něco z nálady toho večera, kdy projekt Evropského hlavního města kultury oficiálně začínal. Na náměstí shora tma a z ulic na něj proudili další a další lidé. Vlevo jsem viděl zpola zaplněnou Františkánskou a tušil další shluky lidí před obrazovkami v sadech. Úmyslně v té souvislosti nepoužívám slovo dav. Necítil jsem z toho shromáždění žádné vybičované emoce, žádný náznak davové psychózy, ba dokonce ani žádnou zvláštní netrpělivost, ačkoli se docela dlouho nic moc nedělo. I samotné představení pak bylo ve výrazu docela úsporné. Nehýřilo náhlými zvraty a šokujícími efekty. Petr Forman umí pracovat s náznakem, obrazem, který nepotřebuje mnoho slov, ale nechává prostor pro vlastní představivost. A nad tím vším jako svorník pomalá, křehká a působivá figurka provazochodce, který vzduchem stoupal k ochozu věže.
Strom se pozná po ovoci
Neviděl jsem z toho zahájení zdaleka tolik, co lidé na náměstí nebo dokonce u televize, protože na náš dům se promítalo. Také jsem nemohl užívat dalších atrakcí, jako byl třeba ledový bar, neboť jsem byl v práci, naše muzeum mělo otevřeno. A po skončení ceremoniálu jím prošlo na čtyři sta lidí. Lidí radostných, uvolněných, přátelsky naladěných, otevřených. Říká se, že strom se pozná po ovoci. Dobrým ovocem tohoto stromu pro mne byla právě atmosféra napjatého očekávání a soustředění lidí na náměstí a slavnostní a uvolněná nálada našich návštěvníků.
Od té doby jsem o tom slyšel a četl hodně názorů. Někomu vadilo, že tam vystoupilo málo plzeňských umělců a možná si zahajovací ceremoniál představoval jako takový větší majáles. Jiní zase namítali, že to bylo divné, protože tomu nerozuměli. A že tam chyběl moderátor, který by všechno vysvětlil a navíc by ohlásil, co všechno se tu příští rok odehraje. Taková polopatičnost by ovšem znemožnila jakékoli tajemství a vykázala poezii daleko před brány města a naopak by patrně přinesla nutnost přetrpět dlouhou řadu zahajovacích proslovů. Také jsem slyšel, že ten videomapping nebyl tak omračující jako jiné podobné, jako by umění bylo sport, ve kterém jde o vítězství, o to, kdo skočí dál a doběhne rychleji.
Kdo by si všiml zvonů nebýt zahájení EHMK?
Jiní zase ohrnovali nos nad tím, že autoři scénáře nevymysleli nic původního, pouze využili ty nové plzeňské zvony, které ale s EHMK nijak nesouvisely. To mi ale přijde jako docela zajímavý moment, který naznačuje, čím by ten kulturní rok pro Plzeň mohl být, pokud tedy bude k mání dost vstřícnosti a pochopení na všech stranách.
Ano, ta sbírka na zvony vznikla zcela nezávisle. A tato myšlenka natolik rezonovala v myslích a duších obyvatel Plzně a okolí, že se potřebná částka skutečně sešla. Svědčí o citu autorů scénáře, že pochopili hlubokou symboliku tohoto činu (a také hlubokou symboliku zvonů jako takových) a jako asi nejvýznamnější projev plzeňské kulturnosti posledních let jej učinili středobodem slavnostního zahájení. Silnější motiv by těžko hledali. Nejspíš jim to také vytrhlo trn z paty, ale ta pomoc byla vzájemná.
Nebýt slavnostního zahájení, Plzeň by si své první zvonění také nějak užila, ale už za Krkavcem by si toho sotva někdo všimnul. Rozhodně by to nebyla taková sláva a takový prožitek. Bylo by pěkné, kdyby podobná vzájemná výpomoc místní kultury (v nejširším slova smyslu) a téhle evropské velkoakce provázela celý nadcházející kulturní rok.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
