Tomáš Bernhardt: Plzeňské rodinné fotoalbum dává šanci vytvářet sdílený příběh

Z okna pozoruji, jak s postupujícím jarem přibývá takových těch typických pochodových útvarů – podlouhlých shluků lidí, z nichž ten první nese deštník, praporek či jiný odznak svého úřadu. Když jich třeba i několik křižuje plochu náměstí, která je dost velká, víceméně prázdná a navíc kostkovaná, vypadá to z dálky jako nějaká společenská hra na způsob šachů nebo lodí. Loni ani nikdy jindy tohle nebývalo, takže se zdá, že minimálně z ekonomického hlediska by ten kulturní rok mohl leckoho potěšit.

Sám za sebe však nechci úspěšnost té akce s honosně znějícím názvem, totiž Evropské hlavní město kultury 2015, hodnotit podle ekonomických hledisek. Nechce se mi ani trávit čas nad statistikou, kolik salt tady skočili kteří cirkusáci (i když nový cirkus mám rád), kolikrát si tady brnknul nějaký zahraniční umělec (i když na některé se určitě chystám) a dokonce mi nepřijde nejpodstatnější ani to, kolikrát si při té příležitosti brnkli muzikanti zdejší (i když jsem velmi rád, že nakonec k nějaké dohodě v tom směru došlo). To všechno je totiž kultura s jasně rozdělenými rolemi – menšina ji aktivně produkuje, většina ji pasivně přijímá. Je to samozřejmě důležité. Poslech hudby či návštěva divadla kultivují duši a mohou podnítit chuť k vlastním pokusům. Nicméně většinou sice po takovém kulturním zážitku zůstane hezký pocit, ten však postupně bledne, až často vybledne docela.

Kdyby po kulturním roce měla zůstat jen dlouhá statistika koncertů, estrád, divadel a cirkusů, nebylo by to sice úplně špatné, přesto bych to však považoval za nevyužitou příležitost. Od začátku mne totiž zajímalo, co tahle akce udělá se společenstvím plzeňských obyvatel, jaké mu přinese impulzy. Nejvíc se mi líbily právě takové projekty, které se snažily hranice mezi producenty a konzumenty stírat, které se zaměřovaly na rozvoj místních komunit, na podporu sdílené historické paměti, na hledání a zprostředkování genia loci, kořenů, tradice.

Teď tedy jeden z nich dospěl až k vernisáži své první části. Mám samozřejmě na mysli výstavu z projektu Plzeňské fotoalbum zahájenou ve čtvrtek 16. dubna v bývalém depu dopravních podniků v Cukrovarské ulici. Jako každá výstava má i tahle svého kurátora, realizační tým, grafika a tak dále, v pravém slova smyslu jsou však jejími autory sami obyvatelé Plzně a okolí. To oni zaznamenávali po desetiletí významné, nebo prostě jen tak normálně pěkné situace svých životů a při tom mimoděk zachytili i řadu detailů z každodenního života – módu, bytové vybavení, kočárky, hračky, provoz na ulicích, účesy, design a kdoví co ještě. Doba, kterou mohou naši současníci pamatovat, nebyla vždycky veselá.

U řady lidí, kteří v ní žili, spíše podporovala tendenci stahovat se do svého uzavřeného světa mezi několik známých a příbuzných, kterým věřili a mezi kterými se cítili volně. Projekt Plzeňského fotoalba nabízí jednu z možností, jak tuto atomizaci překonávat, konfrontovat navzájem svoje příběhy, svoje pohledy na minulost, respektive na tehdejší přítomnost, a společně tak vytvářet něco jako sdílený příběh.

Sám jsem tu výstavu ještě neviděl, jen její prezentaci na internetu, a tak jen odhaduji a těším se. Nemohu bohužel referovat o vernisáži, která se udála jen půlden před vysíláním tohoto komentáře. Berte to však jako výraz určitého očekávání, co by takto koncipovaná výstava mohla přinést. Můžeme do bývalého depa zajít a ověřit si, nakolik toto očekávání došlo svého naplnění.