Tomáš Bernhardt: Podezřelý je ten, kdo chce omezit diskusi

Jestli se nestane nic zvláštního a na Zemi například nespadne asteroid velikosti Strahovského stadionu, dojde v České republice za týden k parlamentním volbám. Dokonce ani potopa světa by jim nemusela zabránit, protože té, jak známo, předchází čtyřicet dní deště. Během té doby by při troše dobré vůle mohla být pohromadě koalice dostatečně silná na to, aby konání potopy zakázala ústavním zákonem. Nebudu ale vlastně mluvit tolik o těch, kdo ve volbách kandidují. Advokáta chci dělat někomu, či spíše něčemu jinému.

Útoky na občanské aktivity přibývají

Ať už ty volby dopadnou jakkoli, a letos opravdu mohou přinést roztodivné výsledky, jisto je jen jedno. Určitě se po nich najde někdo, kdo prohlásí – hle, jak velkým počtem voličů jsem zvolen, hle, jak veliký mám mandát, a to ty nemáš, milá veřejnosti. Pročež mi teď čtyři roky nemluv do toho, co budu dělat. Tenhle postoj již dlouhá léta zastává nemalá část politické reprezentace, a to do značné míry napříč politickým spektrem, jak se pěkně říká. Mnoho jinak dobrých a milých lidí ten pohled přejímá, a tak aby se dnes člověk skoro ostýchal používat termíny jako je občanská společnost, nevládní nebo nedej bože neziskové organizace či dokonce nadávku největší, totiž slovo aktivista.

Zastánci dominantního postavení stran často tvrdí, že prosazovat úlohu nevládek a neziskovek a té tak obtížné definovatelné občanské společnosti, je ve skutečnosti antidemokratické, neboť to oslabuje význam stran a parlamentní demokracie. Ve skutečnosti je to ale právě naopak – odstraňte spolky, které kafrají do veřejných záležitostí, a podtínáte kořeny dokonce i stranám samotným. Jednak je zbavíte nutnosti reagovat na opoziční názory, a tím se názorově vyvíjet, ale berete jim i zdroje nové krve.

Jistě, každá partaj má svou mládežnickou organizaci, ale ta není tak docela pro každého. Je mnoho lidí, pro které je účast na veřejném životě nezbytná, ale kteří jsou příliš nekonformní, aby se již v útlém mládí vešli do stranické linie. Seberte jim možnost účastnit se veřejného života a nejspíš tím stranám výrazně omezíte příliv nových sil a myšlenek v celkem nepříliš vzdálené budoucnosti. Bez stran to – málo platné – nejde, ať už jsou jakékoli. Obejde se bez nich jen diktatura. Ale strany se zase neobejdou bez živého podhoubí občanské společnosti, i když je to pro leckterého stranického předáka sprosté slovo.

Z čeho vznikly politické strany?

Ostatně, všechny politické strany z nějakého takového aktivistického kroužku vznikly. Když to vezmu z gruntu, tak samotné počátky české politiky jsou v nějakých takových neformálních kroužcích lidí se zájmem o veřejné dění, které se před polovinou 19. století scházely někde po hospodách nebo salonech.

Týkalo se to i velikánů, kteří to později dotáhli až do názvů veřejných prostranství, například Ladislava Riegera, nebo dokonce až na bankovky, kde se zvláštní oblibě těší František Palacký. A ne že by se soudobé veličiny na činnost těchto tehdy mladých zapálenců dívaly s pochopením. Třeba takový plzeňský arciděkan Hlavan, co má v Plzni na Slovanech ulici, se díval s podezřením na činnost profesora Smetany, co tu má dneska sady a v nich svou sochu. Kroužek podobně smýšlejících lidí, který se kolem Smetany scházel v hospodě u Bílé růže a v době přechodného politického uvolnění v roce 1848 měl různé demokratické nápady, tak ten ctihodný arciděkan nazýval „klub demagogů“.

Později z toho kroužku vyrostla řada veličin formujících tvář Plzně v druhé polovině 19. století. A nepochybuji, že se pak zase ony dívaly s podezřením na nápady mladých radikálů následujících generací. Goethe tento generační cyklus vystihnul lapidárně v několika slovech: mladí revolucionáři, staří hofráti, tedy česky řečeno dvorní radové.

Můžete se na to dívat cynicky – vidíte je ty bouřliváky, stejně jenom hledají, jak zaplout do parlamentů a správních rad. Nebo můžete zaujmout stanovisko optimistické – ať se mládí bouří, bez toho to nejde, ale jednou ty nabyté zkušenosti určitě zúročí. Ať se na to díváte jakkoli, bez toho to ale nejde. Nebo vlastně jde, ale je to cesta postupné stagnace.

A tak až zase někdo bude horovat proti nikým nevoleným lidem, skupinám a organizacím, které chtějí do všeho mluvit, a s kterými třeba i nesouhlasíte nebo jsou vám dokonce protivné, zkuste tuhle averzi potlačit. Podezřelý není ten, kdo chce do diskuse vstoupit, i když třeba neomaleně. Podezřelý je naopak ten, kdo chce diskusi omezit.