Tomáš Bernhardt: Pozornost si zaslouží kultura déle než jeden rok
Srovnáme-li Plzeň dnes a před sto lety, najdeme zajímavé styčné body. Zvláště ve vztahu ke kultuře a vzdělání, což je letos téma pro Plzeň aktuální: je přece Evropským hlavním městem kultury, říká v dnešním fejetonu Tomáš Bernhardt.
Jednou jsem zde již citoval z projevu, který přednesl Václav Peták po svém zvolení purkmistrem královského města Plzně. Není od věci připomenout jej znovu právě teď, na prahu kulturního roku 2015. Peták v něm nastínil svůj program rozvoje města a na prvním místě jmenoval rozvoj školství a budovu pro místní muzeum.
Z přelomu 19. a 20. století, který v Plzni můžeme nazvat bez nadsázky zlatou dobou komunálního rozvoje, ale i spolkového života, pochází většina budov s nejlepšími sály, kterými dnes Plzeň disponuje – Měšťanská beseda, divadlo J. K. Tyla či Peklo. Postaveno bylo také zmíněné muzeum, vznikly veřejné knihovny, z nich později vyrostla dnešní „vědárna“, byly položeny základy sbírek Západočeské galerie. Podstatná část toho, co v plzeňské kultuře dodnes dobře funguje, sahá svými kořeny právě do nedlouhého časového úseku zhruba mezi léty 1890 a 1914.
Jak moc je historie vzdálená?
Nabízí se srovnání se zhruba stejně dlouhou dobou, která uplynula od roku 1989. Nenechme se tím však hned strhnout a uvažme nejprve toto: v roce 1892, kdy Peták svůj programový projev pronášel, uplynulo 56 let od smrti Karla Hynka Máchy, který byl ještě dlouho po své smrti výjimečnou – a osamělou – hvězdou české poezie. Zhruba půl století uběhlo od ohnivé kritiky Karla Havlíčka Borovského na Tylova Posledního Čecha, v které šlo mimo jiné o to, že vlastenecká literatura by si měla klást vyšší umělecké cíle a že ji automaticky nečiní dobrou fakt, že ji někdo sepsal česky. Pouhých sedm dekád před Petákovou érou nebylo jasné, jak to s tím českým národem vlastně dopadne, v Plzni po dlouhé době vznikla první česká škola, zatím jenom ta nejnižší, a Josef Vojtěch Sedláček burcoval plzeňské měšťany, aby se hlásili ke slavné minulosti svého města a k českému jazyku.
Jen si to vezměte: půl století nebo sedm dekád, to je časový úsek srovnatelný s dobou, která nás dnes dělí třeba od druhé světové války nebo bez mála už i od Pražského jara. Tyhle události jsou pro nás už minulé. Ale stále do značné míry živé. Ovlivňují náš pohled na současnost, jsou přítomné v diskusích, ovlivňují politiku, znovu a znovu se stávají tématem uměleckých děl.
Muzeum bylo důležitější, než kanalizace
Podobně i v Petákově době byly ještě živé vzpomínky na dobu, kdy se jazykově česká kultura teprve probouzela z hlubokého útlumu, přičemž vůbec nebylo jasné, jestli obstojí v konkurenci s mnohem silnější kulturou jazykově německou. Český národ prošel do konce 19. století neobyčejným rozvojem, ale stále ještě jej postihovaly hluboké otřesy, jako byla například vzrušená diskuse o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. A stále se také musel vyrovnávat s konkurencí druhého zemského národa, tedy českých Němců. V té situaci nebyly české kulturní instituce jen něčím, co si můžeme dovolit, až si na to vyděláme a až postavíme všechny ty důležitější věci, jako jsou kanalizace, mosty, pošta, vodárna, tramvaj nebo jatka. Naopak, tyto investice umístil Václav Peták ve svém projevu až za školy a muzeum. V situaci, kdy český národ neměl stát, neměl vlastní politické a správní instituce, byly to právě kultura a vzdělání, čím Češi potvrzovali své právo na svébytnou národní existenci, čím se kvalifikovali mezi vyspělé evropské národy.
Po sto letech se kultura uskrovňuje?
Dnes se kultura nachází v mnohem skromnější pozici. Jako bychom si byli sami sebou jistí a už ji tolik nepotřebovali. Nyní se sice má na celý rok stát znovu jedním z hlavních plzeňských témat, osud velkých plánovaných investic tomu však nenasvědčuje – galerie není, kulturní fabrika na Světovaru nejspíš také nebude, teprve čas ukáže, jak se Plzeň sžije s novým divadlem.
Kultura, to však nejsou velké budovy, kulturu tvoří lidé. V Plzni vznikala a vzniká řada kulturních aktivit nadšených jednotlivců a jejich skupin. Řada z nich působila ještě před kandidaturou města na Evropské hlavní město kultury, řada z nich byla založena nezávisle na přípravě programu, řada dalších vznikla v jeho rámci.
Bez ohledu na okolnosti vzniku se jim však nyní dostalo větší pozornosti, jen by se neměla omezit pouze na rok 2015. Dění kolem míst, jako jsou Jižák, Zastávka, Papírna, kolem aktivit typu Pěstuj prostor, Maják Plzně či Architektura jako silná káva, akcí podporujících lokální vazby, jako například Sousedské dny, jsou mnohem důležitější. Vytvářejí podhoubí kulturní občanské společnosti. Když to podhoubí bude silné, třeba si časem i komunální politika uvědomí význam investic do kulturních staveb – například té galerie, kterou nám, bohužel, Václav Peták nepostavil.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
