Tomáš Bernhardt: První volby v Plzni? Jeden měšťan na všech kandidátkách a pak i ve volební komisi

23. září 2016
Publicistika

Jak vypadaly první volby v Plzni? A co říká Peroutka o voličovi typu „mouchy snězte si mě“? To se dozvíte ve fejetonu Tomáše Bernhardta

Volby jsou pro nás čímsi všedním. Neustálé dotazování, koho bychom chtěli posadit do toho či onoho křesla mnoho lidí unavilo a nevěnují mu moc pozornosti. Byly nicméně doby, kdy se ctihodných měšťanů celkem nikdo na nic neptal. Ba i purkmistry jim tehdy dosadil erár z moci úřední. K realitě společnosti metternichovského Rakouska ovšem patří i fakt, že třeba zrovna Plzeň na tom neprodělala. V osobách Emanuela Davida a Martina Kopeckého dostala do čela muže vzdělané a s rozhledem, který sahal dál než za Krkavec. Ostatně druhý jmenovaný je dosud jedinou hlavou města, které vděčné obyvatelstvo postavilo pomník.

Opatřit děla a založit zábavní výbor

Pak se ten systém nějak přežil a bylo třeba přizvat ke správě veřejných záležitostí i ctihodné měšťanstvo. Od doby, kdy ale třeba zase ta Plzeň hrála docela významnou úlohu v domácí i mezinárodní politice už ale uběhlo skoro čtvrt tisíciletí. Hlavní politickou kvalifikaci tak pro mnohé představovaly debaty kolem stolu U bílé růže či v jiné restauraci. V roce 1848 pak ze samé radosti, že správa věcí jejich k nim se zase navrátila, najednou nevěděli, co dělat dřív, jestli si opatřit děla, nebo založit zábavní výbor. Pro jistotu tedy dělali všechno najednou, ale hlavně se u toho hodně veselili. Pak z toho podílu na moci zase na nějakou dobu sešlo, ale od šedesátých let 19. století už se tu volí furt a pořád.

Řekni mi do očí, že mě nevolíš!

Několikery první volby poté, co měšťanstvo opět po letech vyšlo ze svých útočišť U bílé růže, Zlatého orla či u Holubů, jsou zase tak trochu starosvětsky roztomilé a naivní. Tedy z dnešního pohledu sto padesát let nazpět. Volební právo ovšem nebylo pro každého. Volit mohli jen muži, kteří měli dost majetku na to, aby platili určitou výši daní. V případě Plzně to dělalo tak nějak kolem jedné desetiny obyvatel.

Zpočátku ani neexistovaly pořádné strany, jen různá volební uskupení, která podávala kandidátky nazvané vznosně Strana pokroku či Strana pravého pokroku, nebo naopak podepsané suše a anonymně „mährere wähler“, tedy něco jako povícero voličů. Že ale nebylo dost lidí, někteří byli napsáni rovnou na všech kandidátkách. Tím ovšem půvab těch sto padesát let starých voleb nekončí. Volič totiž musel předstoupit před volební komisi a pěkně nahlas jí sdělit, pro které kandidáty se rozhodl. Vzhledem k tomu, že v té komisi řada kandidátů seděla, nelze se ovšem divit, že dost voličů raději zůstalo doma. Ještě by si to s někým třeba rozházeli.

Od té doby jsme ovšem udělali velký krok kupředu. Vymysleli jsme různá vylepšení, jako je rovné a tajné hlasovací právo. Také jsme založili různé partaje a i kandidátů máme dost, takže nemusí být jeden člověk napsaný na více soupiskách. Máme tedy spoustu důvodů dívat se na ty naše předky s takovým trochu shovívavým úsměvem. Otázka ovšem je, jestli právem.

Optimismus voleb roku 1990

Pamatuji si optimismus prvních svobodných voleb v roce 1990. Jeho výrazem byly i tehdejší volební programy. Ne jejich obsah, ale forma. Národ, který trávil čtvrteční rána ve frontách na nové knihy přeci musí být vzdělaný a sečtělý, proto tehdy vycházely programy ve formě hustě potištěných brožurek. Nějak se to neosvědčilo a od té doby se programy ztenčily na stručné proklamace a hesla. Spotřeba papíru neklesla, místo písmen v brožurkách jej však pokrývají upřímné tváře na billboardech.

Mediální manažeři dokonce přišli s prohnaným vylepšením. Spočívá v tom, že hesla na plakátech vůbec nemusí souviset s volbami, jichž se ty plakáty týkají. Mohou dokonce slibovat věci, které vůbec nejsou v kompetenci právě voleného zastupitelského sboru. Hlavně že jsou ta hesla úderná. A hle, funguje to. Voličstvu to nevystavuje dobrou vizitku. Pokud by se vyplácelo útočit na něj sofistikovanějšími argumenty, bezpochyby by je mediální poradci nasadili. A to ještě k volbám chodí ta aktivnější část lidí. Bůh suď, jak by dopadly, kdyby k nim povinně museli i ti ostatní.

Některé mouchy zkusí sníst nevoliče

Starat se o politiku jen před volbami nestačí. A nestačí ani orientovat se v ní jen podle novinových titulků a hlavních zpráv televizních relací. Není to příliš zábavné a povznášející, ale jak napsal před volbami v roce 1935 v Přítomnosti dnes tak populární Ferdinand Peroutka: „Prohlásíte-li, že tak velice opovrhujete politikou, že se raději chcete státi trpným materiálem, než abyste prokázal politice tu čest, abyste mezi stranami a lidmi rozlišoval, stanete se miláčkem všech dobrodruhů, kteří jdou do politiky kořistit. Dáváte-li najevo, že vás mouchy mohou sníst, bude-li jim libo, vždy se najdou nějaké, které to zkusí.“

autor: Tomáš Bernhardt
Spustit audio