Tomáš Bernhardt: V této tmavé a studené době hledáme teplo, silné příběhy a blízkost lidí

22. prosinec 2017
Publicistika

Pokud si myslíte, že děti zmámené počítačovým světem nedokáží ani ve vánočním čase podlehnout kouzlu starých zvyků, podceňujete sílu živlů. A právě jich, prosincové tmy, dobrodružného čtení u kamen a dalších vymožeností sychravých dní si všímá v dnešním fejetonu Tomáš Bernhardt.

Určitě jste si všimli, že procházíme dny nejhlubší temnoty. Aby nedošlo k mýlce, mám na mysli čistě přírodní úkaz, kdy v půlce prosince Lucie noci upije, ale dne nepřidá. Taky vám to přišlo jako divné a smysl postrádající přísloví? Tak se schválně podívejte na tabulky západů a východů slunce.

Právě na svátek panny Lucie, jejíž jméno pochází z latinského slova Lux, tedy světlo, zastavuje západ Slunce svůj postup do hloubi dne a váhavě začíná ustupovat. Východ Slunce na to ale nedbá a opožďuje se skoro až do Tří králů. Na několik dní kolem slunovratu se obě tyto tendence v podstatě vyruší a až ke konci měsíce začne zvolna převládat prodlužování světlé části dne, čehož výsledkem je příslovečný slepičí krok na Nový rok.

Že si někdo kdysi dávno byl schopen tohoto jevu všimnout a ještě jej přetavit v lidovou pranostiku, to svědčí o velké schopnosti pozorovat a vnímat přírodní jevy. Zejména to druhé se vytratilo s tím, jak jsme více a více začali spoléhat na přesné přístroje, které si takových drobných odchylek všímají za nás. Kromě toho nás ovšem od přírodních dějů odděluje spousta dalších technických udělátek, jako je umělé osvětlení, televize nebo počítače, které nám umožňují sdílet s někým místní čas třeba v Šanghaji nebo Aucklandu. Ale navzdory tomu, když se začnou na podzim prodlužovat stíny, kde kdo se začne ošívat a říkat, že tuhle tmu a sychravo nemá rád a už aby bylo jaro. Zima a tma jakoby prorážely naši obranu.

Čtveřice živlů, které dávní učenci používali pro popis světa, najednou zase nabývají na síle. Ledový vzduch zalézá za límec a za nehty. Voda vypadá nějak hrozivěji, ať už padá z nebe ve formě studeného deště či přilnavých vloček, nebo – chladná a ocelově šedá – líně teče korytem řeky. Země se zbavuje košilky z trávy a listí. Kam oko dohlédne, leží spící a netečná, ztvrdlá nebo blátivá, a člověk potřebuje velkou fantazii, aby si představil, že za pár měsíců se šedá krajina opět zazelená a ožije. Ještě že zbývá živel čtvrtý. Oheň nám vytápí příbytky, ať už vesele praská v kamnech, nebo nám z dálky posílá horkou vodu či páru do radiátorů.

V této době, kdy krajina kolem vypadá syrově jak z obrazů Felixe Jeneweina, vyhledáváme vytopená místa a rádi v nich potkáváme blízké lidi. Při pohledu ven je snadné uvěřit, že se setmělými ulicemi potulují mlžné přízraky, jak je maloval Jaroslav Panuška, a zimomřivě nahlížejí do oken. Tato doba zkrátka přeje pohádkám a strašidelným příběhům. V teple pod peřinou se tak krásně čte o strastiplném trmácení hrdinů Cesty na severozápad zasněženou krajinou na kanadsko-americkém pomezí. Nikde jsem také tak nehltal napínavé příběhy Rychlých šípů jako na peci u tety na chalupě nebo doma u sálajících kamen.

Problém je, že to, čemu se dnes říká pohádka, jsou často jen takové vykostěné a učesané příběhy bez dramatického napětí, nejednoznačných hrdinů, kteří musí často překonat především sami sebe, bez skutečně hrozivých nebezpečí, bez peripetií, při kterých čtenář či divák tají dech. Že by to děti nezvládly? Že je potřeba je před tím chránit? Ale ony si to stejně najdou, v Harry Potterovi, Pánovi prstenů či Hvězdných válkách. Kořeny pohádek přece sahají až někam k mytickým příběhům, které pomáhaly posluchačům orientovat se ve složitém světě a rozhodně jim neměly namlouvat, že dobro zvítězí nad zlem tak nějak automaticky a bez velkého úsilí.

Už několik let v tomto období tmy děláme na našem muzejním dvorku pro školy adventní dílny. Mimo jiné tam alespoň náznakem zprostředkováváme staré zvyky, jako je pouštění lodiček z ořechových skořápek nebo lidí olova. Občas se sám sebe ptám, co tím vlastně těm dětem předáváme. Tyhle staré věštecké techniky mají kořeny stejně hluboké jako pohádky. Lidé v dávných dobách se snažili vyrovnat s nejistotou života mj. pokusy nahlédnout do budoucnosti. Ale jak to vysvětlit dětem s wikipedií a tucty různých aplikací v kapse? Jenže pak vidím, jak se i ostřílení osmáci nechají utáhnou atmosférou hořícího ohně a žhavého olova syčícího ve studené vodě a se slovy „to je hustý“ to chtějí zkoušet znovu a znovu. Zprostředkovat městským dětem zkušenost s čistými živly nakonec snad není tak málo.

Ano, zdá se mi, že v této době hluboké tmy jsme zvlášť citliví pro setkání s opravdovými věcmi, ať to jsou živly, skutečné příběhy nebo třeba opravdové mezilidské vztahy. Nepouštějme to při všem tom spěchu ze zřetele.

autor: Tomáš Bernhardt
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.